Ukázka knihy - SMARAGDOVÁ BOHYNĚ - ALTHALUS - David Eddings

Napsáno: 02.12.2017    


Kategorie: Média  -  Čtenářský denník





Althalus zloděj strávil deset dní na cestě, která vedla z Kagwherských hor do císařského města Deiky. Když vycházel z podhůří, narazil na vápencový lom, kde zubožení otroci, pohánění karabáčem, z vápence pomocí těžkých bronzových pil pracně vyřezávali mohutné bloky. Althalus už o otroctví pochopitelně slyšel, ale teď to bylo poprvé, kdy otroky viděl na vlastní oči. Zatímco mířil k pláním Equera, trochu si o tom promluvil se svou štěstěnou, a důrazně jí připomenul, že jestli ho opravdu miluje, musí udělat všechno, co půjde, aby ho uchránila před podobným osudem.

Město Deika leželo u jižního konce mohutného jezera v severním Equeru a bylo ještě honosnější, než jak ho popisovaly příběhy. Bylo ohraničeno vysokou kamennou hradbou, postavenou ze čtvercových vápencových bloků a také všechny budovy uvnitř hradeb byly postaveny z kamene.

Široké ulice Deiky byly dlážděné kostkami a k nebi se tyčily veřejné budovy. Každý ve městě, kdo se považoval za důležitého, nosil honosný lněný kabátec a před každým soukromým domem stála socha jeho vlastníka - zpravidla tak idealizovaná, že jakákoli skutečná podoba s její živoucí předlohou byla čistě náhodná.

Althalus měl na sobě oděv vhodný do pohraničí a od kolemjdoucích se mu dostávalo znechucených a pohrdlivých pohledů. To ho po chvíli unavilo a tak se vydal do městské čtvrti, kde lidé na ulicích nosili mnohem obyčejnější šaty a ve tvářích se jim nezračil tak zřetelný výraz nadřazenosti.

U pobřeží jezera nakonec narazil na rybářskou hospodu a tam se zastavil, aby si odpočinul a něco zajímavého si poslechl, protože všichni rybáři na světě rádi hovoří. Objednal si pohár kyselého vína a poslouchal, jak rybami páchnoucí muži kolem něj hovoří o obchodě.

„Myslím, že jsem tě tu ještě neviděl, příteli,“ řekl Althalovi jeden z rybářů.

„Nejsem z města,“ odvětil Althalus.

„Aha, a odkud jsi?“

„Z hor. Přišel jsem si prohlédnout civilizaci.“

„No a co si myslíš o našem městě?“ „Udělalo na mě opravdu dojem. Mám o vašem městě skoro stejně vysoké mínění, jaké mají, jak se zdá, o sobě zdejší boháči.“

Jeden z rybářů se cynicky zasmál. „Jestli to dobře chápu, prošel jsi kolem fóra.“

„Jestli je to to náměstí, kde je tolik přeplácaných budov, pak ano. A jestli chcete, podělím se s vámi o své dojmy z toho místa.“

„Na tebe naši boháči moc velký dojem neudělali, co?“

„Zdaleka ne takový, jaký dělají sami na sebe, to je jisté. Lidé jako my by se měli boháčům vyhýbat, jak je to jen možné. Dřív nebo později by je z nás totiž mohly rozbolet oči.“

„Jakpak to?“ zeptal se další rybář.

„No, všichni ti lidé tam - ti, kteří nosí ty honosné kabátce - chodí s nosem pěkně nahoru a koukali se na mě svrchu. Pokud to člověk dělá dostatečně často, dřív nebo později z toho začne šilhat.“

Všichni rybáři se rozesmáli a v taverně se rozhostila uvolněná a přátelská atmosféra. Althalus mistrně nadhodil téma, které bylo jeho srdci nejdražší a zbytek odpoledne strávil rozhovorem o místních boháčích. Když nadešel večer, mohl si Althalus do paměti uložit několik jmen. Pár dalších dní strávil tím, že zužoval svůj seznam, až nakonec zůstal u bohatého obchodníka se solí jménem Kweso. Pak se vydal na centrální tržiště, navštívil mramorem lemované veřejné lázně a koupil si šaty, kte­ré více odpovídaly současné módě Deiky. Pro zloděje, který si vybírá vhodný kostým pro pracovní účely, je z celkem zřejmých důvodů klíčovým slovem „nepopsatelný“. Pak se Althalus vydal do čtvrti boháčů a několik dalších dní - a nocí - strávil tím, že pozo­roval dům obchodníka Kwesa a snažil se odhadnout boháčovy zvyky. Kweso sám byl obtloustlý, plešatý muž s červenými tvářemi, který měl na rtech přátelský úsměv. Althalovi se při několika příležitostech podařilo dostat se k němu natolik blízko, že ho slyšel mluvit. Postupně se mu začal veselý mužík docela líbit, ale na tom přece není nic neobvyklého. Když se nad tím člověk pořádně zamyslí, i vlkovi se nejspíš líbí ovce.

Althalovi se podařilo zjistit jméno jednoho z Kwesových sousedů, a tak jednoho rána prošel bránou Kwesova sídla, došel až ke dveřím a zaklepal. Nasadil důležitý výraz zaměstnaného obchodníka. „Co si přejete?“ zeptal se ho sluha, který mu otevřel.

„Rád bych mluvil se ctěným panem Melgorem,“ oznámil Althalus přátelsky. „Jedná se o obchodní záležitost.“

„V tom případě se obávám, že jste tu špatně, pane,“ odvětil sluha. „Sídlo pana Melgora je o dva domy dál.“

Althalus se otevřenou dlaní plácl do čela. „Jsem to ale hlupák,“ omluvil se. „Velice se omlouvám, že jsem obtěžoval.“ Jeho oči však byly velice zaměstnané. Závora na dveřích nebyla příliš složitá a ze vstupní chodby vedlo několik dveří. Ztišil hlas. „Doufám, že mé bušení neprobudilo tvého pána,“ řekl.

Služebník se pousmál. „O tom pochybuji,“ ujistil ho. „Pánova ložnice je nahoře a v zadní části domu. A tak jako tak většinou vstává právě touhle dobou, takže už je možná vzhůru.“

„To jsem opravdu rád,“ řekl Althalus a jeho oči se pátravě rozhlížely kolem. „Říkáš tedy, že Melgor bydlí o dva domy dál?“

„Ano.“ Služebník se vyklonil ze dveří a ukázal mu správný směr. „Zrovna tamhle - ten dům s modrými dveřmi. Nemůžete ho minout.“

„Mnohokrát děkuji, příteli, a omlouvám se, že jsem obtěžoval.“ Pak se Althalus otočil a vrátil se na ulici. Na tváři se mu objevil široký úsměv. Štěstěna ho opět přivinula na svou hruď. Díky téhle malé lsti získal ještě více informací, než původně očekával. Ze sluhových slov se dozvěděl řadu důležitých věcí. Teď bylo časné ráno a pokud Kweso vstává touhle dobou, je celkem jisté, že také chodí brzy spát. O půlnoci bude spát jako nemluvně. Kolem domu měl zahradu plnou velikých stromů a hustého křoví, která Althalovi poskytne dobré krytí. Dostat se do domu nebude žádný problém a Althalus se navíc dozvěděl, kde má Kweso ložnici. Takže jediné, co zbývá, je vplížit se uprostřed noci do domu, vlézt obchodníkovi do ložnice, probudit ho a bronzovým nožem přiloženým na krk ho přimět ke spolupráci. Celé to vypadalo jako snadná záležitost.

Naneštěstí to však celé dopadlo jinak. Za veselou, srdečnou tváří obchodníka se solí se zjevně skrývala mnohem bystřejší mysl, než Althalus předpokládal. Zloděj se krátce po půlnoci přešplhal přes vnější zeď obchodníkova domu, proplížil se zahradou a tiše vnikl do domu. Zastavil se ve vstupní hale a chvilku naslouchal. Až na chrápání, které se ozývalo z pokojů pro služebnictvo, byl dům úplně tichý. Althalus se jako stín doplížil až k úpatí schodiště a vydal se nahoru.

V tu chvíli však Kwesův dům ožil nepříjemným hlukem. Dole u schodů se totiž objevili tři psi, velcí téměř jako poníci a jejich hluboké štěkání a zuřivé vrčení začalo otřásat zdmi.

Althalus okamžitě změnil plány. Chladný noční vzduch a ticho spících ulic mu náhle začaly připadat velice atraktivní.

Psi na úpatí schodiště však na to zjevně měli odlišný názor. Vyrazili nahoru, vrčeli a obnažovali hrozivě veliké tesáky.

I seshora se teď ozvaly výkřiky a někdo začal rozsvěcet svíčky.

Althalus napjatě čekal, dokud se psi nedostali až skoro k němu. Pak přes ně přeskočil s akrobatickou dovedností, o které až dosud ani netušil, že ji má, dole na zemi se překulil, rychle vyskočil na nohy a vyrazil ven.

Utíkal zahradou, za patami měl obrovité, krvelačné psy a v tu chvíli uslyšel, jak mu kolem levého ucha něco zabzučelo. Někdo z obyvatel domu, ať už ten zatracený Kweso nebo některý z jeho služebníků, byl velmi zkušený lučištník.

Althalus se začal škrábat na zeď, psi zuřivě vyskakovali a snažili se mu zakousnout do pozadí a do kamenů kolem něj narážely další šípy s takovou prudkostí, až ze zdi odletovaly úlomky kamení a omítky.

Převalil se přes zeď a dopadl na ulici. Rozběhl se málem ještě dřív, než se jeho nohy dotkly dlažebních kostek. Celý tenhle podnik dopadl úplně jinak, než jak to plánoval. Jeho skok ze schodů a následný pád na zem mu způsobil četné odřeniny a při seskakování na ulici si bolestivě namohl kotník. Když utíkal, rozhodně nešetřil kletbami.

Někdo z obyvatelů Kwesova domu otevřel hlavní bránu a vypustil psy ven.

Teď získal Althalus dojem, že věci zašly až příliš daleko. Tím, že utekl, přiznal porážku, ale Kweso se zjevně nespokojil s pouhým vítězstvím a toužil po jeho krvi.

Zloděj musel přelézt několik dalších zdí a nakonec se mu podařilo krvelačné psí bestie setřást. Pak si dopřál dlouhou procházku na čerstvém vzduchu, aby z něj opadlo veškeré vzrušení. Nakonec se posadil na lavičku, aby si všechno důkladně promyslel. Civilizovaní lidé zjevně nebyli tak hloupí, jak se na první pohled zdálo, a Althalus usoudil, že už si město Deiku prohlédl dostatečně dobře, a že je čas vydat se dál. Nejvíc ho však udivilo to, že ho štěstěna nevarovala před těmi psy. Že by na chvíli usnula? Bude si s ní o tom muset promluvit.



Když čekal ve stínech u jedné hospody v lepší části města, neměl zrovna nejlepší náladu. Ze dveří po chvíli vyšla dvojice dobře oděných návštěvníků. Potácivým krokem se vydali domů. Althalus oba dva zkušeně udeřil zezadu do hlavy jílcem krátkého bronzového meče a oba bezpečně upadli do bezvědomí. Obsah jejich váčků, stejně jako pár prstenů a jeden hezký náramek bleskurychle změnily majitele a Althalus je nechal mírumilovně pochrupovat ve stoce vedle hospody.

Přepadávat opilce na ulici nebyl jeho styl, ale Althalus potřeboval nějaké peníze na cestu. Ti dva měli smůlu, že narazil zrovna na ně a celá záležitost byla rutinní a ne příliš nebezpečná. Althalus usoudil, že by se neměl pouštět do něčeho složitého, dokud si pořádně nepromluví se svou štěstěnou.

Když kráčel k hlavní městské bráně, potěžkal si oba váčky, které právě ukradl. Byly docela těžké a to ho přesvědčilo, aby udělal něco, co by ho za obvyklých okolností ani nenapadlo. Krátce po úsvitu opustil město Deika a cestou se zastavil u úpravné farmy, kde si koupil - a skutečně za něj zaplatil - koně. Platit za něco bylo proti všem jeho zásadám, ale usoudil, že dokud si nepromluví se svou štěstěnou, bude lepší neriskovat.

Nasedl na svého nového koně a bez ohlédnutí zamířil na západ. Čím dříve opustí Equero a Deikanské císařství, tím lépe. Mimoděk ho napadlo, jestli na jeho štěstí nemůže mít nějaký vliv zeměpis. Je možné, že by mu přálo štěstí jen na určitých místech? To byla velmi znepokojivá myšlenka a Althalus strávil cestu na západ ponořen v neveselých úvahách.



O dva dny později dorazil k městu Kanton v Treborey, ale než vstoupil do města, zastavil se v dostatečné vzdálenosti, aby se ujistil, že proslulá - a zjevně nekonečná - válka mezi Kantonem a Osthosem nezuří právě v těchto místech. Kolem města však nespatřil žádné obléhací stroje, a tak vjel dovnitř.

Fórum v Kantonu téměř připomínalo fórum, které viděl v Deice, ale boháči, kteří sem přicházeli naslouchat řečníkům, zjevně nebyli ani zdaleka přesvědčeni o své vlastní nadřazenosti jako jejich kolegové šlechtici v Equeru. Proto Althalovi samotná jejich existence nepřišla příliš pobuřující. Dokonce se sám na fóru zastavil, aby si poslechl několik proslovů. Jejich obsahem však byly převážně urážky věnované městskému státu Osthos v jižní Treborey, nebo stížnosti na nedávné zvýšení daní, takže se nedozvěděl nic zajímavého.

Pak zašel do hospody v jedné slušnější čtvrti a doufal, že tentokrát se na něj štěstí usměje. A skutečně. Dva z návštěvníků se zrovna zuřivě přeli o tom, kdo je nejbohatším člověkem v Kantonu.

„Omeso má mnohem víc peněz než Weikor,“ tvrdil jeden z nich hlasitě. „Má víc peněz než dokáže spočítat.“

„No to je jasné, ty hlupáku. Omeso totiž nedokáže napočítat víc jak do deseti, pokud si nesundá boty. Všechny peníze zdědil od strýce a sám si nevydělal ani penny. Zato Weikor se vypracoval sám od sebe, takže ví, jak peníze vydělat. Omeso všechno dostal na zlatém podnose. Utrácí, jak nejrychleji dokáže, zatímco Weikor šetří. Za deset let si Weikor bude moci koupit i Omesa - i když pochybuji o tom, že ho bude chtít.“

Althalus se otočil a odešel, aniž si objednal něco k pití. Získal přesně tu informaci, kterou potřeboval. Možná, že zeměpis skutečně má něco společného se štěstím.

Čenichal v Kantonu ještě pár dalších dní, kladl otázky na Omesa a Weikora a do čela jeho seznamu se nakonec dostal právě Omeso, protože Weikor měl pověst člověka, který si dokáže své těžce vydělané peníze dobře ochránit. Althalus během práce rozhodně nechtěl potkat další hrozivé obrovité psy.

Zopakoval lest se špatným domem, aby zjistil, jak má Omeso zabezpečené přední dveře a několik dalších večerů pozoroval jeho dům. Zjistil, že Omeso se jen zřídkakdy vrací před úsvitem, a že je většinou tak opilý, že by si nejspíš ani nevšiml, kdyby mu dům hořel. Služebníci samozřejmě dobře znali zvyky svého pána, a proto i oni trávili mnoho nocí ve městě. Když slunce zapadlo, byl Omesův dům téměř vždycky prázdný.

A tak jednoho letního večera krátce před půlnocí Althalus tiše vstoupil do domu a začal s průzkumem.

Téměř okamžitě si všiml, že tu něco není v pořádku. Zvenku vypadal Omesův dům nádherně, ale uvnitř byl starý oprýskaný nábytek, polámané židle a stoly, za které by se styděl snad i žebrák. Závěsy byly potrhané a koberce samá díra. Nejlepší stojan na svíce v celém domě byl vyrobený z mosazi. Celé vybavení jako by nahlas křičelo, že tohle není dům boháče. Omeso už zřejmě celé své dědictví stihl utratit.

Althalus přesto pokračoval v hledání, ale když prozkoumal všechny místnosti, vzdal to. V celém domě nebylo nic, co by stálo za ukradení. Znechuceně odešel.

Ve váčku mu stále ještě zbývaly nějaké peníze, a tak několik dalších dnů zůstal v Kantonu a jednou jen tak náhodou navštívil hospodu, ve které se scházeli řemeslníci. Jak bylo tady v nížině obvyklé, taverny nenabízely medovinu, a tak se musel Althalus opět spokojit s kyselým vínem. Rozhlédl se kolem sebe. Řemeslníci byli ten druh lidí, kteří měli mnoho příležitostí prohlédnout si domy boháčů zevnitř. „Možná by mi někdo z vás přítomných mohl něco vysvětlit,“ oslovil Althalus ostatní hosty. „Nedávno jsem dostal zakázku na práci v Omesově domě. Každý ve městě tvrdí, jaký je to boháč, ale jakmile jsem vstoupil dovnitř, nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Stály tam židle, které měly jen tři nohy a všechen nábytek byl v tak zuboženém stavu, až hanba.“

„To je teď v Kantonu nejnovější móda, příteli,“ řekl mu jeden hlínou páchnoucí hrnčíř. „Poslední dobou jsem neprodal ani jeden pořádný džbán nebo láhev, protože každý chce jen ty popraskané, omlácené a s ulomenými uchy.“

„A jestli ti tohle připadá zvláštní,“ prohlásil jeden tesař, „měl bys vidět, co se děje v mém obchodě. Až donedávna jsem měl sklep plný rozlámaného nábytku, který se mi z nějakého důvodu nepovedl nebo poškodil, ale od chvíle, kdy vstoupil v platnost nový daňový zákon, nemohu prodat žádný nově vyrobený kus, ale ten starý brak, co mám ve sklepě, jde doslova na dračku. Místní smetánka je ochotna zaplatit téměř cokoli za polámanou starou židli.“

„To nechápu,“ přiznal Althalus.

„Není to tak složité, cizinče,“ prohlásil hostinský. „Náš starý Aryo býval zvyklý vybírat daně z chleba. Každý, kdo jedl, a jíst přece musí každý, musel platit daně. Ale starý Aryo loni zemřel a jeho syn, náš současný vládce, je velice vzdělaný mladík. Všichni jeho učitelé jsou filosofové s podivnými nápady. Přesvědčili ho, že daň ze zisku je mnohem spravedlivější než daň z chleba, protože chleba jedí jenom chudáci, ale největší zisky mají boháči.“

Althalus na něj nechápavě pohlédl. „A co s tím má společného oprýskaný nábytek?“

„Ten je jen na oko, příteli,“ poučil ho nějaký kameník. „Naši boháči se snaží přesvědčit výběrčí daní, že jsou chudí. Výběrčí jim pochopitelně nevěří, a tak dělají namátkové kontroly v domech. Pokud je nějaký boháč v Kantonu tak hloupý, že si v domě nechá třeba jen jediný kus pěkného nábytku a výběrčí mu na to přijdou, okamžitě mu rozeberou celou podlahu.“

„Proč by mu rozebírali podlahu?“

„Protože podlaha je oblíbené místo, kam se schovávají peníze. To se vyndá několik dlaždic, pod nimi se vykope díra a do díry se schovají peníze. Pak se dlaždice znovu dají na místo a spáry se zakryjí maltou. Zpočátku to ovšem boháči dělali tak mizerně, že každý hlupák na první pohled poznal, kde se skrýš s penězi nachází. Teď ovšem vydělávám víc peněz tím, že učím lidi, jak správně namíchat maltu, než jsem si kdy vydělal otesáváním kamenů. Vydělávám dokonce tolik, že i já jsem si nedávno musel udělat pod podlahou vlastní skrýš na peníze.“

„A proč si boháči na tuhle práci nenajmou profesionály?“

„No, to oni zezačátku dělali, ale pak za námi přišli výběrčí a nabídli nám tučnou odměnu za každou oznámenou skrýš na peníze.“ Kameník se cynicky zasmál. „Je koneckonců naší vlasteneckou povinností oznámit každý pokus o daňový podvod. A tak se z boháčů v Kantonu stali kameníci amatéři. Vždycky, když za mnou přijde někdo nový, abych ho něco naučil, dává si přezdívku. Nikdo se mi nepředstaví pravým jménem. Zřejmě mají strach, že bych je okamžitě udal.“

Althalus se dlouze zamyslel. Nový daňový zákon ho v podstatě připravil o práci. Pokud je člověk dostatečně chytrý na to, aby své peníze dokázal schovat před výběrčími daní, jakou šanci má počestný zloděj? Snadno se jim mohl dostat do domů, ale představa, že chodí mezi vším tím oprýskaným nábytkem, a přitom jen několik palců pod jeho nohama může být ukryté bohatství, mu způsobovala žaludeční křeče. Navíc byly domy boháčů nalepené jeden na druhý, takže jediný poplašný výkřik by vzbudil všechny sousedy. Šance, že by se mu podařilo najít skrýš s penězi, byla mizivá a hrozba násilí by zřejmě také nepomohla. Vědomí, že bohatství je tak blízko a přece tak daleko, se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo. Usoudil, že bude nejlepší, když odjede co nejdřív, aby odolal pokušení to přece jen zkusit. Jak se ukázalo, byl Kanton ještě horší než Deika.

Opustil město dalšího rána a pokračoval ve své cestě na západ. Projížděl bohatými pšeničnými poli Treborey a mířil směrem k Perquainu. Náladu měl pod bodem mrazu. Civilizace ukrývala nesčíslné bohatství, ale ti, kteří byli dost chytří na to, aby je shromáždili, byli, jak to vypadalo, také dost chytří na to, aby si je udrželi. Althalovi se začalo stýskat po pohraničí a horoucně si přál, aby nikdy neslyšel slovo „civilizace“.

Překročil řeku a vkročil do Perquainu, bohaté, rovinaté země plné farem, kde byla země tak úrodná, až se o ní říkalo, že ji vůbec není třeba osívat. Jediné, co prý musel farmář v Perquainu každé jaro udělat, bylo obléci si na sebe nejlepší šaty, vyjít na pole a říci, „pšenici, prosím“, nebo ,,ječmen, jestli by to nevadilo“, a pak se vrátit domů a zpátky do postele. Althalus si byl celkem jistý, že tyhle povídačky přehánějí, ale o farmaření nic nevěděl, takže se v nich možná mohlo skrývat zrnko pravdy.

Na rozdíl od ostatního světa uctívali obyvatelé Perquainu bohyni. Všem ostatním lidem to připadalo mimořádně nepřirozené - ať už těm, kteří žili v civilizaci nebo obyvatelům pohraničí - ale určitá logika v tom byla. Celý Perquain byl totiž závislý na pšeničných polích, a proto byli jeho obyvatelé doslova posedlí plodností. Když Althalus dorazil k městu Maghu, zjistil, že největší a nejvelkolepější budova v celém městě je chrám, zasvěcený bohyni jménem Dweia. Byla to bohyně plodnosti. Vstoupil do města, u chrámu se na chvíli zastavil a nahlédl dovnitř. Měl pocit, že na něj obrovitá socha bohyně plodnosti každou chvíli skočí. Sochař, který ji tvořil, byl zřejmě buď naprosto šílený nebo postižený záchvatem nábožného vytržení, protože jinak by takovouhle monstrózní věc nikdy nemohl vytvořit. Přesto však Althalus nakonec usoudil, že jisté opodstatnění ten výtvor má. Plodnost znamená mateřství a mateřství znamená rodit mláďata. Socha jako by oznamovala, že bohyně Dweia je schopná porodit stovky dětí naráz.

Perquaine byl osídlen mnohem později než Treborea a Equero a jeho obyvatelé měli stále ještě pár neobroušených hran, díky kterým se mnohem víc podobali lidem v pohraničí, než změkčilým obyvatelům východu. Hospody v chudších částech Maghu byly mnohem drsnější než v Deice nebo Kantonu, ale to Althalovi nijak zvlášť nevadilo. Procházel městem, dokud nenarazil na tavernu, kde místní štamgasti víc mluvili než popíjeli, posadil se do rohu a poslouchal.

„Druigorův trezor doslova přetéká penězi,“ vyprávěl zrovna jeden z návštěvníků svým přátelům. „Nedávno jsem se zastavil v jeho účtárně a viděl jsem trezor otevřený. Byl tak napěchovaný, že už by se do něj nic dalšího nevešlo.“

„To celkem dává smysl,“ prohlásil další z hostů. „Druigor je nesmírně tvrdý obchodník. Vždycky najde způsob, jak vydělat co nejvíc.“

„Slyšel jsem, že se hodlá ucházet o místo senátora,“ dodal nějaký vyhublý chlapík.

„Tak to se musel úplně zbláznit,“ odfrkl si první muž. „Nemá k tomu předpoklady. Chybí mu titul.“

Hubený chlapík pokrčil rameny. „Tak si nějaký koupí. Tady ve městě je spousta šlechticů s tituly, ale bez peněz.“

Konverzace se pak přesunula k dalším námětům, a tak se Althalus zvedl a tiše tavernu opustil. Chvíli kráčel po úzké, kamennými kostkami dlážděné ulici, a pak zastavil pěkně oděného kolemjdou­cího. „Promiňte,“ řekl přátelsky, „ale hledám účtárnu člověka jménem Druigor. Nevíte náhodou, kde to je?“

„Každý v Maghu ví, kde je Druigorovo sídlo,“ odvětil kolemjdoucí.

„Jsem tady ve městě nový,“ přiznal Althalus.

„Aha, tím se to vysvětluje. Druigor dělá obchody u západní brány. Když tam dojdete, každý bude vědět, kde to je.“

„Děkuji vám, pane,“ řekl Althalus. Pak pokračoval v chůzi.

Čtvrť u západní brány se skládala převážně ze stodolovitých obchodů a jeden ochotný chlapík mu ukázal budovu, která patřila Druigorovi. Kolem této budovy panoval čilý ruch. Lidé vcházeli i vycházeli předními dveřmi a do dvora vjížděly vozy plné napěchovaných pytlů a míjely prázdné povozy, které vyjížděly ven. Althalus se chvíli díval. Plynulý tok lidí oběma směry naznačoval, že Druigor dělá spoustu obchodů. To bylo vždycky slibné.

Přešel na druhou stranu ulice a vstoupil do jiného, mnohem klidnějšího domu. Nějaký zpocený muž tam po podlaze tahal těžké pytle a opíral je o zeď. „Promiňte, sousede,“ řekl. „Komu patří tohle místo?“

„Tohle je Garwinův obchod,“ odvětil zpocený muž. „Teď tu však zrovna není.“

„Aha,“ řekl Althalus. „Škoda, že jsem ho nezastihl. Vrátím se později.“ Pak se otočil, vrátil se na ulici a znovu se vydal k Druigorovu obchodu. Vstoupil dovnitř a připojil se k těm, kteří čekali na rozmluvu s vlastníkem.

Když na něho přišla řada, vstoupil do neuklizené místnosti, kde za stolem seděl muž s tvrdýma očima. „Ano?“ zeptal se ten člověk Althala.

„Vidím, že jste velmi zaměstnaný muž,“ řekl Althalus a jeho oči přebíhaly po místnosti.

„Ano, to jsem, takže prosím přejděte k věci.“

Althalus však už viděl vše, co potřeboval. V rohu místnosti stála mohutná bronzová krabice s umně vypracovanou petlicí.

„Bylo mi řečeno, že jste čestný muž, pane Garwine,“ řekl Althalus úlisným tónem, oči stále zaměstnané.

„To jste tu špatně,“ řekl člověk za stolem. „Já jsem Druigor. Garwin sídlí kousek dál na sever - jsou to čtvrté nebo páté dveře odsud.“

Althalus omluvně rozpřáhl ruce. „Měl bych být chytřejší a nevěřit opilcům,“ prohlásil. „Ten člověk, který mě sem poslal a tvrdil, že tohle je Garwinův obchod, se jen stěží držel na nohou. Myslím, že se k němu vrátím a dám mu jednu do zubů. Promiňte, že jsem vás okradl o vzácný čas, pane Druigore. Pomstím se tomu zatracenému hlupákovi za nás za oba.“

„Chystáte se s Garwinem setkat obchodně?“ zeptal se Druigor zvědavě. „Dokážu vám dát lepší cenu než on na jakémkoli zboží.“

„Je mi to hrozně líto, pane Druigore,“ odvětil Althalus, „ale momentálně mám svázané ruce. Můj idiotský bratr dal Garwinovi slib a já nemohu přijít na způsob, jak se z něj vykroutit. Až se vrátím domů, budu si muset s bratrem pořádně promluvit. Ale až příště navštívím Maghu, zastavím se za vámi kvůli obchodu.“

„Těším se na to, pane -?“

„Kweso,“ vybral Althalus náhodně jedno z jmen.

„Jste snad v nějakém příbuzenském vztahu s tím obchodníkem se solí v Deice?“

„Je to bratranec našeho otce,“ odvětil Althalus úlisně. „Zrovna teď spolu však nemluví. Jedna z běžných rodinných hádek. No, vidím, že jste zaměstnán, pane Druigore, takže pokud mě omluvíte, půjdu nejprve prohodit pár slov s tím opilcem, a pak navštívím pana Garwina a zjistím, o kolik peněz díky mému nerozumnému bratrovi naše rodina vlastně přišla.“

„Takže se uvidíme při vaší další návštěvě Maghu?“

„Můžete s tím počítat, pane Druigore.“ Althalus se lehce uklonil a pak odešel.



Bylo něco po půlnoci, když Althalus vstoupil do dvora Druigorova obchodu. Tiše se doplížil k místnosti, kde odpoledne mluvil s Druigorem. Dveře byly zamčené, ale to pro šikovného zloděje pochopitelně nepředstavovalo žádnou překážku. Jakmile se dostal do místnosti, křesadlem rozsvítil svíčku na Druigorově stole. Pak si podrobně prohlédl složitou petlici, která stála mezi ním a penězi v mohutném, bronzovém trezoru. Jak bylo obvyklé, měla její složitost udělat dojem spíš na amatéry než na profesionály. Její zdolání netrvalo Althalovi déle než pár vteřin.

Otevřel dvířka a s prsty třesoucími se nedočkavostí sáhl dovnitř.

V trezoru však nebyly žádné mince. Místo toho doslova přetékal jakýmisi papírovými útržky. Althalus si jich nabral plnou hrst a podrobně si je prohlédl. Na všech byly jakési obrázky, které však Althalovi nedávaly žádný smysl. Pustil je na podlahu a nabral si další hrst. Zase obrázky.

Althalus zoufale zašmátral v trezoru, ale jeho ruce nenarazily na nic, co by mu připomínalo peníze.

Nedávalo mu to vůbec žádný smysl. Proč by někdo tak pečlivě ukrýval hromadu bezcenného papíru?

Asi po čtvrt hodině to vzdal. Zběžně pohlédl na hromadu papírových útržků, které naházel na podlahu. Napadlo ho, že z nich rozdělá oheň, ale tuhle myšlenku zavrhl skoro okamžitě, jakmile ho napadla. Oheň by se téměř jistě rozšířil a hořící obchod by přilákal pozornost. Zamumlal několik kleteb a odešel.

Napadlo ho, že se vrátí do hospody, kterou navštívil prvního dne v Maghu a promluví si s tím užvaněným mluvkou, který popisoval bohatství ukryté v Druigorově trezoru. Nakonec však usoudil, že by to nebylo moudré. Řada zklamání, která poslední dobou zažil, způsobila, že měl velmi špatnou náladu a nebyl si jistý, zda by potrestání toho mluvky nepřehnal. V současném rozpoložení by se z trestu totiž klidně mohla vyklubat vražda.

S kyselým výrazem se vrátil do hostince, kde měl ustájeného koně, a zbytek noci proseděl na posteli a zíral na jediný kousek papíru, který si vzal z Druigorova trezoru. Obrázky, které na něm byly, ani nevypadaly moc hezky. Proč, pro všechno na světě, Druigor něco takového zamyká? Když nastalo ráno, Althalus vzbudil hostinského a zaplatil mu za ubytování. Pak sáhl do kapsy. ,Ach,“ řekl a vytáhl onen kousek papíru. „Právě jsem si na něco vzpomněl. Tohle jsem našel na ulici. Netušíte náhodou, co to je?“

„Samozřejmě,“ odvětil hostinský. „To jsou peníze.“

„Peníze? Nerozumím vám. Peníze se přece dělají ze zlata nebo stříbra - občas z mědi nebo mosazi. Tohle je jen papír. Nemá to přece žádnou cenu, nebo ano?“

„Pokud to odnesete do pokladnice za senátem, dají vám za ten kousek papíru stříbrňák.“

„Proč by to dělali? Vždyť je to jen papír.“

„Má na sobě natištěnou pečeť senátu. Takže má stejnou cenu jako skutečné stříbro. To jste ještě nikdy neviděl papírové peníze?“

Když Althalus kráčel do stájí pro svého koně, zaplavil ho pocit naprosté porážky. Štěstí ho úplně opustilo. Tohle bylo nejhorší léto jeho života. Štěstěna si zjevně nepřála, aby se věnoval své práci tady v nížině. V civilizovaných městech na pláni se ukrývalo nesčíslné bohatství, ale bez ohledu na to, jak se snažil, nezískal z něj ani trochu. Nedokázal se ho ani dotknout. Když nasedal na koně, trochu se opravil. Minulou noc v Druigorově účtárně se dotkl většího množství peněz, než kdy pravděpodobně uvidí za celý zbytek života, ale nechal je na místě, protože si vůbec neuvědomil, že jsou to peníze.

Pochmurně usoudil, že tady ho nic dobrého nečeká. Patřil do pohraničí. Tady uprostřed civilizace je všechno příliš komplikované.

Zachmuřeně zamířil na centrální tržiště v Maghu, aby vyměnil své civilizované šaty za něco, co se víc hodí do drsného pohraničí.

Kupec ho ošidil, ale Althalus to víceméně očekával. Poslední dobou se pro něj věci vyvíjely špatně.

Když vyšel ven z obchodu, ani ho nijak zvlášť nepřekvapilo, když zjistil, že mu mezitím někdo ukradl koně.









Diskuze ke článku
( Celkem: 0 )
Jméno:   
E-mail:   
Vzkaz: 
Aktivní odkaz přidáte takto:
link[http://www.adresa.cz]
Antispam:   
   



 
 
Zatím není vložen žádný komentář.
 
 

2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek |  Odkazy