Ukázka knihy - OHNIVÝ DRAK - Richard A. Knaak

Napsáno: 02.12.2017    


Kategorie: Média  -  Čtenářský denník





Přicházeli, dole pod vznešenými Tyberskými horami. Někteří po dvojicích, jiní sami. Kruté dračí přilby skrývaly všechno kromě očí; očí, které ve snášející se tmě většinou krvavě zářily. Všichni měli zbroje ze šupinaté kůže, kdyby však chtěl kdokoliv vyzkoušet jejich pevnost, zjistil by, že jsou odolnější než nejlepší pancíř. Díky plášťům, které vlály jako noční přízraky, vypadali jezdci, jako by letěli - a po pravdě řečeno, kterýkoliv přihlížející by věřil, že tihle muži by to dokázali. Jestli to vůbec byli muži.

Bylo jich jedenáct a postupně vytvořili jedinou skupinu. Nezaznělo jediné slovo pozdravu, vlastně nikdo ani nekývnul hlavou. Vzájemně se znali a za nesčetné roky takto cestovali už nesčetněkrát. Občas jich byl jiný počet, ale cesta byla vždycky stejná. Mnozí z nich se také navzájem nijak nemilovali. Jeli tedy celou cestu mlčky, před sebou Tyberské hory, vypínající se k nebesům, vábící.

Po dlouhé době konečně dorazili k první z hor. Zdálo se, že tady jejich putování končí. Skrze hory nevedla žádná stezka, cesta na úpatí jednoho z největších obrů náhle skončila. Jezdci se však vůbec nesnažili zpomalit. Vypadalo to, že zamýšlejí vtrhnout přímo do nitra země. Koně o pokynech svých pánů nijak nezapochybovali, jen se hnali svým směrem, jako vždycky.

Jako by se sklonila před jejich výzvou, hora tála a přesouvala se. Nepřekonatelná přirozená bariéra zmizela a nyní vedla skrz široká cesta. Jezdci si zázraku nevšímali a pekelným tempem pokračovali dál. Když koně procházeli hranicí, frkali, ale nebyla na nich patrná ani stopa po únavě. Pro jejich druh tato cesta nebyla ničím.

Jeli po křivolaké, vinoucí se stezce. Skupinu nezpomalily ledové jazyky a zrádné strže. Přestože se kolem skrývaly a sledovaly je věci, které nepatřily do lidského světa, jezdce to nezabrzdilo. Jen málo tvorů bylo tak pošetilých, aby se jim postavilo, obzvlášť pokud znali skutečnou povahu cestovatelů.

Rychle se k nim blížil ohromný strážce Tyberských hor, Kivan Grath. Jen málo lidi ho vidělo takto zblízka a ještě méně se jich kdy pokusilo na něj vystoupit Žádný z nich se nikdy nevrátil. Sem vedla cesta. Sem jezdci přijeli. Když se přiblížili k velikému Hledači Bohů, jak se dalo jeho jméno přeložit, zpomalili zvířata a u úpatí zastavili a sesedli. Dorazili k cíli.

Hora skrývala ohromnou bronzovou bránu, která vypadala stejně věcná jako sama země. Tyčila se nad diváky a předváděla jim pradávné, nepopsatelné řezby. Jeden z jezdců se k ní vydal. Oči pod přilbou měl jako led Ty kousíčky tváře, které byly vidět, byly také bílé. Zamračeně zvedl levou paži, pěst sevřenou, a ukázal na bránu. Mohutné bronzové dveře zasténaly a pomalu se otevřely. Bledý válečník se vrátil ke svým společníkům. Jezdci odvedli koně dovnitř.

Jediné světlo v jeskyni obstarávaly pochodně. Větší část sluje byla přírodní, ale způsob, jakým byla rozšířena, by ohromil dokonce i horské trpaslíky. Jezdce to nijak nezajímalo, už dávno si svého okolí přestali všímat. Ignorovali dokonce i hlídky, pouhé stíny, ale přesto vždycky přítomné.

Zvolna se k nim přiloudalo cosi temného a šupinatého, jen vzdáleně připomínajícího člověka. Natáhlo to znetvořenou ruku a všichni jezdci v pláštích sloužícímu předali koně.

Vešli do hlavní jeskyně.

Pevnost jejich hostitele vyzařovala pocit děsivé moci, jako nějaký bohatý, ale prastarý chrám. Tu a tam stály podobizny lidských i nelidských tvarů. Všichni byli dávno mrtví a jejich druh už byl zapomenut i dějinami.Tady jezdci konečně dali najevo jistý respekt. Jeden po druhém všichni poklekli před velikou postavou, která seděla před nimi. Potom vytvořili půlkruh, v jehož středu byl hostitel.

Hadovitý krk se stočil do oblouku. Skupinku si prohlédly zářící očí. Krvavě rudý jazyk na okamžik spokojeně vystřelil a hrozivá blanitá křídla se roztáhla v plném lesku. Zlatý lesk šupinatého těla navzdory marnému osvětlení dovršil obraz čiré vznešenosti, náležející králi svého druhu. Přesto ve vzduchu zůstával náznak čehosi, co se blížilo nejistotě. Jestliže si toho ostatní všimli, nechali si to pro sebe.

Potom Zlatý drak promluvil, sykavým hlasem, který přesto mírně rozechvěl celou místnost.

"Vítejte, bratři! Vítejte a buďte zde jako doma!"

Jezdci se široce rozestoupili a jejich obrysy se rozmazaly, jako by byli pouhou iluzí. Nezmizeli však. Spíše vyrostli a změnili tvar, jako by jejich těla byla z rtuti. Vyrostla jim křídla a ocasy a na rukou a nohou vypučely drápy a tuhá kůže. Přilby se vpíjely do tváří svých nositelů, až se z nich samých staly tváře. Koutky úst se stáhly dozadu a objevily se čelisti s řadami dlouhých, ostrých zubů, které se v matném světle leskly. Během minuty zmizely veškeré známky lidskostí.

Rada dračích králů se dostavila na rozkaz.

Zlatý drak přikývl. Jako císař, král králů, s potěšením shledal, že ostatní tak pohotově uposlechli jeho rozkazu. Znovu promluvil a tentokrát z něj přitom vycházel kouř.

"Jsem potěšen, že jste to zvládli. Obával jsem se, že by některé z vás mohly ovládnout emoce." Na okamžik se zadíval na Černého draka, panovníka zlověstných a smrtících Šedých mlh.

Černý drak nepromluvil, ale v očích se mu zablýskalo.

Císař dračích králů obrátil pozornost k nejbližšímu ze svých bratří. Modrý drak, víc mořský had než suchozemský tvor, s úctou sklonil hlavu.

"Rada byla svolána na žádost pána Přímořského Irillianu. Zaznamenal podivné události a přeje si zjistit, zda se něco podobného děje i v zemích jeho bratrů. Mluv."

Modrý drak, hladší než většina jeho druhů, se podobal spíše vodnímu zvířeti, pohyby měl náležitě plynulé, jako tvor, jenž trávil většinu života ve východních mořích. Když promluvil, místnost se naplnila pachem soli a ryb. Zaprášený, sluncem opálený Hnědý drak nakrčil nos. Nesdílel s bratrem zálibu v moři.

"Můj pane. Bratři." Prohlédl si všechny kolem sebe, obzvláště Černého draka. "V uplynulých letech byla má država velmi pokojná. Lidé zůstávali klidní a mé klany měly dobré snůšky."

Tentokrát zavrčel Hnědý drak, který panoval nad Pustinami na severozápadě. Od konce války s Pány draků sledoval úpadek svých klanů. Mnozí tvrdili, že to byla práce samozvaných Pánů, ale nikdo si nebyl jistý, jaká kouzla čarodějové při pokusu porazit dračí krále použili. Stvořili Pustiny, ale o tom, zda způsobili i ztrátu plodnosti v klanech Hnědého, se spekulovalo jen mezi čtyřma očima. Hnědý byl stále nejzuřivějším bojovníkem.

Vládce Přímořského Irillianu mírný výbuch ignoroval a pokračoval v řeči: "Nedávno se však věci změnily. Objevil se nepokoj - ne, to říká příliš. Je to… pocit. Lépe se to označit nedá. A nejenom mezi lidmi. Zachvátilo to i ostatní, dokonce i vyverny a nižší draky."

"Ha!"

Poznámku následovala vlna mrazivého chladu. Na všem, nač dosáhl dech Ledového draka, se usadila jinovatka. Zlatý drak se na něj odmítavě podíval. Hubený až vyzáblý král Severních planin se znovu zasmál. Ze všech draků byl právě on nejméně vídán a nejméně milován.

"Stává se z tebe stará bába, bratře! Vždycky se objevuje nepokoj! Stačí několika z nich přitáhnout uzdu a rozdrtit je."

"To říká panovník panství ještě prázdnějšího, než má Hnědý."

"To říká panovník, který ví, jak se vládne!" Hrozilo, že z Ledového draka vyrazí vánice. "Ticho!"

Všechno ostatní přehlušil dunivý řev Zlatého draka. Ledový drak se stáhl a odvrátil sněhově bílé oči od lesku svého císaře. Když se král králů rozzuřil, tělo mu zářilo.

"Takovéhle bitky už na nás jednou přivolaly pohromu! Zapomněli jste snad tak brzy?"

Všichni sklonili hlavy, až na Černého. Na jeho obrovských čelistech byl patrný náznak potěšení. Zlatý drak se na něj ostře podíval, ale nepokáral ho. V této záležitosti byl král Šedých mlh v právu.

Dračí císař se narovnal do plné výšky, takže čněl nad ostatními: "Téměř pět lidských let jsme bojovali v té válce - a málem jsme byli poraženi! Náš bratr Hnědý stále nese následky, vidí, jak se jeho klany zmenšují! Jeho problém je nejzřetelnější, avšak my všichni máme jizvy způsobené Pány draků!"

Páni draků jsou mrtví! Nathan Bedlam byl poslední a už je to dávno, co zahynulí" zařval Rudý drak, který vládl sopečnému území nazývanému Pekelné pláně.

"A vzal s sebou Nachového krále!" Černý se už neudržel. Oči mu plály jako majáky uprostřed noci.

Císař přikývl: "Ano, vzal s sebou našeho bratra. Bedlam byl poslední a nejvražednější z Pánů. Svým posledním činem nás ochromil. Penacles je město vědění a Nachový byl jeho pánem, to on plánoval naši strategii." Poslední slova byla řečena téměř neochotně, protože Zlatý nerad připomínal svým bratrům, kdo je v těch dnech skutečně vedl.

"A teď se jeho zemí zmocnil Gryf! Jak dlouho ještě musíme čekat, než udeříme? Generace lidí už se narodily a zemřely!" Černý hněvivě zatřásl hlavou.

"Není následník. Znáš úmluvu. Třináct království, třináct králů. Pětadvacet vévodství, pětadvacet vévodů. Nikdo nesmí porušit úmluvu…" Prozatím, dodal císař v duchu.

"Zatímco čekáme na následníka, lord Gryf kuje pikle. Pamatujte, že se znal s Pány."

"Dojde na něj. Snad už brzy."

Černý ostražitě pohlédl na svého vládce: "Co to znamená?"

"Jak je zvykem, vzal jsem si družky Nachového za své. Z první snůšky se vylíhli jen nižší draci, většina jich byla usmrcena, pochopitelně. Současná snůška však vypadá slibněji."

Ostatní králové se k němu natáhli. Snůšky byly záležitostí vrcholného významu. Pouhých několik planých snůšek mohlo způsobit vymření jakéhokoliv klanu.

"Jen v hrstce hnízd jsou vejce nižších draků. Většina jsou ohniví draci. Čtyři vejce však mají skvrnité pásy!"

"Čtyři!" Toto jediné slovo zaznělo jako jásot. Skvrnité pásy byly znamením králů. Taková vejce byla střežena, protože následníci dračích králů byli mimořádně vzácní.

"Bude trvat ještě týdny, než začne líhnutí. Družka je chrání před svévolnými nižšími draky i před všemi mrchožrouty. Když budeme mít štěstí, všichni prorazí skořápky."

Černý se usmál, a v úsměvu jakéhokoliv draka bylo cosi zlověstného: "Pak lorda Gryfa rozdrtíme!"

"Snad."

Všichni se obrátili k tomu, kdo zchladil jejich radost. Pán Přímořského Irillianu na ně znovu hleděl a očima je vyzýval, aby se ozvali. Když nikdo nezaprotestoval, smutně zatřásl hřívou.

"Nikdo z vás neposlouchá! Musím to říkat znovu? Nechápejte mě špatně. Táhle novina mi přinesla velikou radost Možná jsou mé obavy neopodstatněné. Přesto musím promluvit, jinak budu navždy litovat"

"Tak promluv a skonči s tím! Už mě to žvanění unavuje!" Král Východních moří si Černého nevšímal a pokračoval: "Předtím jsem cítil podobný vír neklidu jen jednou. Tehdy to byla předzvěst příchodu Pánů draků."

Nejeden z dračích králů rozhněvaně a snad i zděšeně zasyčel.

Černý se teď usmíval: "Vlastně se musím omluvit, bratře Modrý. Předložil jsi přesně tu záležitost, o které jsem si přál pohovořit."

Císař zavrtěl hlavou: "Tohle je stará země. Dračí králové už vládnou celé věky, ale naše vláda je ještě mladá, když ji porovnáme s vládou některých starších ras. Ještě teď se občas objevují stopy pradávné moci. Ten vír pocitů, o kterém je řeč, může být i magického původu. Nicméně," odmlčel se a přehlédl jeskyni, "pokusili jsme se vytrhat i s kořeny ty, kdo by mohli být nějakým způsobem sladěni s těmito dávnými způsoby. Vím, že teď žije jen málo lidí, kteří jsou hrozbou."

"Je tu jeden, který by nás mohl ohrozit" Slova zazněla tiše, ale pevné. Aniž se k němu ohlédli, všichni věděli, že znovu promluvil Černý.

"A kdo by to mohl být?"

Obyvatel Šedých mlh sebevědomě rozepjal křídla. Publikum bylo jeho. "Jeho rodinu dobře známe. Velmi dobře. Je mladý, necvičený, ale jmenuje se Cabe Bedlam."

Dračí králové včetně Zlatého jako jeden lehce couvli, jako by je někdo uštknul. "Bedlam!" šeptal nejeden hlas.

Císař doslova vykřikl: "Proč o tom člověku nevíme? Kde je ten potěr toho ďábelského čaroděje?"

"V zemích, které teď patří Gryfovi. Nathan Bedlam umístil dítě, které je jeho vnukem, do Mito Picy. Poněvadž je to oblast známá tím, že se tam líhnou čarodějové a jim podobní, občas jsem tam posílal špehy. Právě jeden z nich toho člověka objevil."

Rudý zavrčel: "Překročil jsi nejméně dvoje hranice, bratře! Rád bych věděl, kolik špehů máš."

"Všichni máme svoje uši a očí. Kromě toho tenhle člověk musí být pod dohledem!"

"Proč jsi ho nenechal zabít?" zeptal se Zelený drak. "To se ti vůbec nepodobá, Černý. Odkdy váháš při sledování svých cílů?"

Černý se podlézavě poklonil císaři a odvětil: "Neudělal bych to bez svolení svého pána."

Zlatý si odfrknul: "To je u všech věcí zjevně to nejdůležitější."

"Mám tvé svolení?"

"Ne."

Nastalo ticho.

"Teď, když do líhnutí zbývá jen chvíle, nepřipustím konflikt, který by mohl Gryfa postavit proti nám. Je mazaný; ví, jak jsou pro nás vejce se skvrnitými pásy důležitá. Jeho agenti by nám v téhle věci mohli způsobit škodu. Dokud Bedlamovo mládě zůstává tam, kde je, a neví, co mu hrozí, necháme ho být"

"Jestli budeme čekat příliš dlouho, může tenhle mladíček převzít plášť svého prokletého předka!"

"Přesto musíme čekat. Až budou vylíhlá mláďata dost silná, poslední Bedlam zemře."

Usadil se: "Tato rada skončila."

Císař se opřel, zavřel oči, jako by spal, a dál už své bratry ostentativně ignoroval. Dračí králové se beze slova rozestoupili. Jejich těla se zachvěla a scvrkla se. Veliké plazí tváře se stahovaly, až se znovu proměnily v dračí přilby zakrývající skoro nelidské obličeje. Křídla se smrskla a ocasy zmizely. Přední tlapy se proměnily v paže a zadní tlapy se narovnaly.

Když bylo všechno hotovo, jezdci pozdravili svého pána a opustili komnatu. Zlatý se ani nedíval, jak odcházejí.

Temný tvor, který převzal uzdy všech koní, počkal, až si cestovatelé vezmou svá zvířata, a pak se odšoural zpět do rozlehlé, věčné noci jeskyní.

Za bronzovou bránou dračí králové nasedli. Někteří ve dvojicích, jiní sami, všichni jeli jedinou stezkou skrz hory. Do cesty se jim připletla jakási právě probuzená vyverna, ale když jezdce uviděla, stáhla se stranou a přikrčila se. Nepohnula se, dokud nebyli dávno pryč.

Na konci Tyberských hor se skupina rozštěpila a každý zamířil svou vlastní cestou. Věděli, že smrtelníci nebudou osamělému jezdci věnovat pozornost. Ti, kdo by se je odvážili obtěžovat, se vrhnou vstříc smrtí.

Když jeho společníci zmizeli z dohledu, osamělý jezdec mířící na jih zpomalil. Před ním byl malý hájek a právě tam úplně zastavil. Usadil se a čekal, zahleděný do tmy.

Čekání bylo krátké. Během několika minut se k němu připojil další dračí král. Beze slova vzali vzájemně na vědomí svou přítomnost V jejich jednání nebylo žádné přátelství, měli jen společný cíl a snažili se ho dosáhnout co nejjednodušším způsobem.

Nově příchozí vytáhl z pochvy veliký meč a podržel ho hrotem směrem k druhému. Jeho společník se natáhl dopředu a položil na hrot ruku v rukavici. Když z krále vycházela moc, oči se mu rozzářily. Moc proudila paží a dlaní přímo do zbraně.

Když skončili, meč žhnul a pulsoval. Světlo pomalu vybledlo, jako by předmět moc nějak pohltil. Po chvíli se meč vrátil do původního stavu, jenom jemně vibroval. Druhý jezdec ho vrátil zpět do pochvy.

Ti dva se na sebe zadívali, komunikujíce na úplně jiné rovině než lidé. Přikývli. To, co udělali, bylo nutné. Pak nově příchozí pobídl koně a odjel. Nemířil směrem ke svému království - zdálo se, že cíl jeho cesty je na jihu.

Zbylý jezdec ho sledoval, dokud mu druh nezmizel z dohledu. Krátce se ohlédl na nepřekonatelné horské pásmo a obzvlášť na Kivan Grath. Pak se odvrátil a v tichosti odjel. Stavidla byla zvednuta.









Diskuze ke článku
( Celkem: 0 )
Jméno:   
E-mail:   
Vzkaz: 
Aktivní odkaz přidáte takto:
link[http://www.adresa.cz]
Antispam:   
   



 
 
Zatím není vložen žádný komentář.
 
 

2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek |  Odkazy