Ukázka knihy - Diablo 1 - Dědictví krve - Knaak Richard

Napsáno: 02.12.2017    


Kategorie: Média  -  Čtenářský denník





Lebka se na ně zazubila, jako by s radostí zvala trojici, aby se k ní připojila v její věčnosti.

„Vypadá to, že tu nejsme první," zamručel Sadun Tryst. Zjizvený šlachovitý válečník klepnul do kostěného pozorovatele ostřím nože, až se rozhoupal. Za tímto hrůzným výjevem jen stěží rozeznávali kopí, které probodlo hlavu jejich předchůdce, a ponechalo ho viset přišpendleného na zdi, dokud čas neproměnil vše, kromě lebky, v hromádku kostí a hadrů na podlaze.

„Ty sis myslel, že budeme?" zašeptala vysoká postava v kápi. Jestli Sadun byl štíhlé postavy téměř připomínající akrobata, Fauztin byl skoro vychrtlý. Vizjereiský čaroděj se pohyboval úplně jako fantom, když se také dotknul lebky, tentokrát jen prstem v rukavici. „Ale zatím žádná kouzla. Jen primitivní, ale účinný mechanismus. Není čeho se bát." „Pokud na dalším kopí nebude tvoje hlava."

Vizjerei se zatahal za kozí bradku, kterou si pečlivě pěstoval. Zapadlé oči se jednou souhlasně zavřely. Zatímco Sadun navenek působil jako nevyzpytatelná lasička, zjevem i chováním Fauztin připomínal starou vrásčitou kočku. Nos ve tvaru knoflíku se neustále krabatil a dlouhé vousy pod nosem jenom dotvářely celkovou iluzi.

Žádný z nich nikdy neměl nijak valnou pověst, ale Norrec Vizharan by oběma svěřil život - a vlastně to již několikrát udělal. Teď se k nim zkušený válečník přidal a mžoural do rozlehlé temnoty, která dávala tušit nějakou velkou komnatu. Až dosud prozkoumali celkem sedm různých pater a nikde žádná past, kromě těch několika primitivních.

Ovšem taky nikde žádný poklad nebo cokoli cenného, obrovské zklamání pro malou skupinku dobrodruhů. „Jseš si jistý, že tu nikde kolem není žádná magie, Fauztine? Vůbec žádná?"

Kočičí rysy napůl skryté pod kápí se ještě více zvrásčily, téměř uraženě. Široká ramena jeho objemného pláště dodávala Fauztinovi téměř nadpřirozený zjev, zvláště když byl ještě vyšší než Norrec, o kterém se taky nedalo říct, že by byl malý. „Musíš se na to ptát, příteli?"

„No, já jenom, že to nedává smysl! Kromě pár malých a pěkně směšných pastiček jsme nepotkali nic, co by nám mělo zabránit dostat se do hlavní síně! Proč by se někdo dřel s kopáním všech těchhle chodeb a potom to nechal tak špatně hlídané!"

„Neřekl bych, že pavouk velkej jak lidská hlava je nic," přerušil ho hořce Sadun s prsty ve svých dlouhých, ale již prořídlých černých vlasech. „Zvlášť, když v tu chvíli byl zrovna na tvojí hlavě..."

Norrec ho ignoroval. „Není to náhodou tak, jak si myslím já? Nejdeme pozdě? Není už to zase jako tehdy v tom Tristramu?"

Před nějakou dobou, když zrovna jako žoldáci neměli nic na práci, vydali se hledat poklad do jedné malé, problémy sužované vesnice jménem Tristram. Podle legendy měl být v doupěti hlídaném všelijakou havětí ukryt poklad tak nesmírné ceny, že by mohl udělat krále z těch

šťastnějších, kterým by se podařilo žít tak dlouho, aby ho našli. Norrec se tam se svými přáteli vypravil. Vstoupili do labyrintu v mrtvolném tichu noci bez toho, aniž by si promluvili s místními obyvateli...

Po všem tom úsilí, po mnoha soubojích s podivnými monstry a po tom, co se vyhnuli smrtelným pastem zjistili, že někdo jiný už obral toto podzemní bludiště o všechno, co mělo nějakou cenu. Až po svém návratu do vesnice se dozvěděli smutnou pravdu, že nějaký mocný válečník sestoupil do labyrintu před pár týdny a údajně zabil hrozného démona jménem Diablo. Nevzal zdaleka všechno zlato a drahokamy, ale jiní dobrodruzi, kteří dorazili zanedlouho potom, velmi dobře využili jeho práce. S mnohem menším nebezpečím kolem si odnesli vše, co našli. Těch pár dnů zpoždění mělo za následek prázdné kapsy jako odměnu za všechno úsilí Norreca a jeho společníků...

Norreca nemohla utěšit ani slova jednoho vesničana, popravdě ne zcela příčetného, který je při odjezdu varoval, že ten válečník, nazývaný Poutník, Diabla nezničil, ale spíše jen osvobodil ještě daleko větší zlo. Norrecův tázavý pohled směrem k Fauztinovi byl zodpovězen nic neříkajícím pokrčením ramen vizjereiského čaroděje.

„Všude najdeš nějaké příběhy o uprchlých démonech a strašlivých prokletích," dodal Fauztin bez známky nějakého většího znepokojení. „Diablo je obecně jednou z jejich nejpopulárnějších postav."

„Ty nevěříš, že na tom může něco být?" Když byl Norrec ještě dítě, strašili ho historkami o Diablu, Baalovi a jiných monstrech z temnot, aby nezlobil.

Sadun Tryst si pohrdavě odfrknul. „Tys někdy viděl démona na vlastní oči? Nebo znáš někoho, kdo jo?"

Norrec musel přiznat, že ne. „A ty, Fauztine? Říká se, že Vizjerei umí vyvolat démony, aby vykonali jeho vůli."

„Kdybych to uměl, myslíš, že bych prohledával prázdné labyrinty a hrobky?"

Tahle poznámka víc než cokoli jiného Norreca přesvědčila, aby zařadil vesničanova slova mezi ostatní báchorky. Popravdě, nebylo to tak těžké. Koneckonců, jediné, co ty tři teď zajímalo, bylo bohatství.

Bohužel to stále více vypadalo, že se jim poklady znovu vyhnuly.

Fauztin nahlédl dál do chodby a rukou chráněnou kalenou rukavicí pevněji stiskl dlouhou magickou hůl. Její horní konec ozdobený velikým drahokamem - zdroj jejich světla - krátce zazářil. „Doufal jsem že se mýlím, ale nyní mám strach, že je tomu tak. Nejsme zdaleka první, kdo se to tady rozhodl prohledat."

Lehce prošedivělý bojovník si tiše zaklel pod vousy. Za svůj život sloužil pod mnoha veliteli, hlavně během válečných výprav z Westmarche, a díky tomu, že přežil všechna tato tažení - často jenom o vlásek - došel k jednomu závěru. Nikdo se v tomto světě nemá šanci prosadit bez peněz. Dotáhl to až na kapitána, byl třikrát degradován a nakonec po posledním debaklu odešel z armády úplně.

Válka byla Norrecův život od té doby, kdy byl dost starý na to, aby zvedl meč. Jednou měl dokonce něco, čemu by se dalo říkat rodina, ale všichni dnes byli mrtví. Stejně jako jeho ideály. Stále se považoval za spořádaného člověka, ale to žaludek nenaplní. Norrec se rozhodl, že to musí jít i jinak...

A tak se se svými dvěma druhy vydal hledat bohatství. Stejně jako Sadun měl Norrec na sobě pár jizev, ale nehledě na to, vždycky připomínal spíše obyčejného farmáře.

Velké hnědé oči a oválná tvář -slušelo by mu to s motykou v ruce. Ale i když se statnému veteránovi tahle vize občas zjevovala, věděl, že bude potřebovat zlato, aby si mohl nějaký pozemek koupit. Tahle výprava je měla přivést k bohatství dalece překračujícímu jejich potřeby, dalece překračujícímu jejich sny...

Ale teď to celé vypadalo jako ztracený čas... už zase. Vedle něj Sadun Tryst vyhodil nůž do vzduchu a znovu jej bravurně chytil za rukojeť. Udělal to ještě dvakrát, evidentně o něčem přemýšlel. Norrec si dokázal jasně představit o čem. Strávili tímto pátráním měsíce, cestovali přes moře do severního Kehjistanu, spali o zimě a dešti, sledovali falešné stopy, prohledávali prázdné jeskyně, jedli všelijakou havěť, když se jim při lovu nedařilo - a všechno kvůli Norrecovi, který tohle totální fiasko zinscenoval.

A co hůř, tahle výprava se celá zrodila na základě snu, snu o rozeklané hoře vzdáleně připomínající dračí hlavu. Kdyby o ní snil jenom jednou nebo dvakrát, mohl by Norrec na celý výjev zapomenout, ale během let se stejný sen opakoval až příliš často. Kdekoli bojoval, díval se Norrec, jestli neuvidí horu ze svého snu, ale bez úspěchu. Až se potom jeden poutník z mrazivých severních zemí zmínil o tom, že na své cestě minul podobné místo. Prý tam řádí duchové a lidé, kteří projíždějí v blízkosti hory, často mizí nebo jsou objeveni až po čase bez masa a s rozdrcenými kostmi...

Tehdy si byl Norrec jistý, že se ho sem pokusil zavolat osud. Ale jestli tomu tak bylo - proč do dávno vypleněné hrobky! Vstup byl sice dobře skryt ve skále, ale rozhodně byl otevřen všem příchozím. Už to mu mělo leccos napovědět.

Norrec však odmítal vidět jakékoliv nesrovnalosti. Všechny naděje, všechny sliby společníkům...

„Zatraceně!" Nakopl nejbližší zeď tak, že ho jenom masivní bota zachránila od zlomených prstů. Norrec mrštil mečem o zem, dál proklínaje svou naivitu.

„Ve Westmarchi je nějakej novej generál a najímá žoldáky," navrhl Sadun vstřícně. „Říkaj, že má velký plány...

„Už žádnou válku" mručel Norrec ve snaze zakrýt bolest šířící se chodidlem. „Už žádné pokusy umřít pro slávu druhých."

„Jenom sem myslel..."

Vytáhlý čaroděj silně udeřil holí do země, aby si získal pozornost svých společníků. „V tomto okamžiku by bylo hloupé nejít až do centrální síně. Snad nám ti, kteří zde byli před námi, nechali pár tretek nebo mincí. V Tristramu jsme pár zlatých mincí našli. Každopádně to nikomu neublíží, když budeme hledal ještě trochu déle, nebo ano, Norrecu?"

Věděl, že se Vizjerei jenom snaží uklidnit jeho hořké emoce, ale stejně se té myšlence podařilo uhnízdit ve veteránově mysli. Vše, co potřeboval, bylo pár zlatých mincí! Byl ještě stále dost mladý na to, aby se oženil, začal nový život, možná dokonce vychoval děti...

Norrec zvedl meč a otřel zbraň, která mu už několik let tak dobře sloužila. Udržoval ji vždy čistou, pyšný na tu jednu z mála věcí, které byly opravdu jeho. Na tváři se mu usadil odhodlaný výraz. „Jdeme."

„Člověče, na to, kolik toho máš v palici, toho nenamluvíš moc," zavtipkoval Sadun směrem k čaroději, když vyrazili. „A ty zase používáš až příliš mnoho slov na někoho, kdo nemá zrovna moc co říct."

Přátelská slovní potyčka mezi jeho společníky pomohla

Norrecovi trochu uklidnit rozháranou mysl. Připomněla mu ty časy, kdy společně procházeli těmi největšími potížemi.

Hovor však ustal, protože dorazili k tomu, co určitě musela být poslední a nejvýznamnější síň. Fauztin zavelel stát a krátce upřel zrak na drahokam na špici své hole.

„Než půjdeme dál, měli byste vy dva raději zapálit louče." Louče si schovali pro případ nouze, čarodějova hůl jim až do této chvíle stačila. Fauztin už neřekl nic víc, ale Norrec přemýšlel, zatímco zapaloval křesadlem svou louči, zda Vizjerei konečně zaregistroval nějakou magii, která by stála za povšimnutí. Pokud ano, možná tam přeci z pokladu ještě něco zůstalo...

Norrec zapálil svou loučí Sadunovu. Obklopena poněkud bezpečnějším světlem, trojice znovu vyrazila. „Přísahám," reptal Sadun o pár chvil později, „přísahám, že mi vstávají vlasy na hlavě!"

Norrec se cítil stejně. Ani neprotestoval, když se Vizjerei ujal vedení. Klany Dálného východu dlouho studovaly umění magie a Fauztinovi lidé jí studovali nejdéle ze všech. Pokud by nastala situace, kdy by bylo zapotřebí použít magii, dávalo v každém případě smysl ponechat to na hubeném mágovi. Norrec a Sadun by ho v tom případě chránili od jiných útoků.

Zatím tato dohoda fungovala.

Na rozdíl od těžkých bot válečníků, nevydávaly Fauztinovy sandály při chůzi žádný hluk. Mág natáhl ruku s holí dopředu a Norrec si všiml, že přes svou sílu nedokázal drahokam příliš svítit. Pouze pochodně plnily svou funkci tak, jak měly.

„Je to staré a mocné. Naši předchůdci možná nebyli tak úspěšní, jak jsme si mysleli. Možná ještě nějaký poklad najdeme. A možná i něco jiného. Norrec zesílil stisk ruky na jílci meče, až mu klouby na prstech zbělaly. Chtěl zlato. Ale také chtěl žít, aby ho mohl utratit.

Vzhledem k tomu, že hůl ztratila svou spolehlivost vrátili se bojovníci na čelo. To ovšem neznamenalo, že by Fauztin už nebyl potřebný. I nyní, byl si veterán jistý, se jeho magický společník soustřeďoval na nejrychlejší a nejjednodušší kouzla proti čemukoli, co by mohli potkat. „Je tu tma jak v hrobě" mručel Sadun.

Norrec neříkal nic. Nyní byl pár kroků před svými společníky a tím pádem vstoupil do samotné síně jako první. Přes nebezpečí, která se tam mohla skrývat, cítil se téměř vtažen dovnitř, jako by ho něco volalo...

Trojici oslepila prudká záře. „Bože!" vykřikl Sadun. „Nevidím!"

„Počkej chvíli," uklidňoval ho čaroděj. „To přejde"

A taky přešlo, ale jakmile se jeho oči přizpůsobily, padl pohled Norreca Vizharana na něco tak úžasného, že musel dvakrát mrknout, aby se ujistil, že to není jen iluze, výplod jeho vlastních tužeb.

Stěny byly pokryty spletitými vzory posázenými drahokamy, ze kterých dokonce i on cítil magii. Vzácných kamenů všech druhů, tvarů i velikostí bylo v obrazcích tolik že ozařovaly celou síň světlem rozloženým na všechny barvy spektra. A to nebylo zdaleka vše. Pod těmito magickými symboly ležely všechny poklady, pro které sem trojice přišla. Kupy zlata, kupy stříbra, kupy drahokamů, to všechno ještě více zesilovalo tu fantastickou zář, takže síň snad byla jasnější, než kdyby do ní svítilo slunce. Pokaždé, když některý z bojovníků pohnul loučí, tisíckrát odražené světelné paprsky dále měnily vzhled celé místnosti a dávaly jí nový rozměr, ještě překvapivější než všechno předchozí.

Bylo tam však ještě něco, co zkalilo Norrecovo nadšení z toho dech beroucího výjevu.

Kam až jeho oko dohlédlo, byly po podlaze rozesety rozpadlé a rozkládající se mrtvoly těch, kteří dorazili na toto místo před ním a jeho přáteli.

Sadun přidržel louči u nejbližšího z nich, téměř bezmasého těla stále ještě oděného v pomalu hnijícím lehkém koženém brnění. „To tu tedy musela bejt bitva."

„Tito muži nezemřeli všichni ve stejný čas".

Norrec a jeho menší společník pohlédli na Fauztina, kterému se na obvykle kamenné tváři objevil ustaraný výraz „Co tím jako myslíš?"

„Chci říct, Sadune, že někteří z nich jsou po smrti evidentně déle než ostatní, někteří možná o staletí déle. Tenhle u tvých nohou je jeden z těch novějších. Z těch u stěny zbyly už jenom kosti."

Subtilní válečník pokrčil rameny. „No, na každej pád to vypadá, jako že všichni umřeli pěkně vošklivě."

„No právě!"

„Takže... co je zabilo?"

Teď už odpověděl Norrec. „Podívejte támhle. Myslím, že se zabili navzájem."

Dvě těla, na která ukazoval, měla v sobě čepele zabodnuté vždy ve směru od svého protivníka. Jeden s ústy stále otevřenými v pravděpodobně posledním smrtelném výkřiku, měl na sobě oděv podobný tělu u Sadunových nohou. Ten druhý měl na sobě jenom cáry látky a už pouze prameny vlasů zakrývaly jinak holou lebku.

„Musíš se plést," odpověděl Vizjerei a nesouhlasně kroutil hlavou. „Ten první válečník je evidentně o mnoho starší než ten druhý."

Norrec by si to taky myslel nebýt mečů zabodnutých až příliš výmluvně. Nicméně smrt těchto dvou mužů měla v současné chvíli pramalý význam. „Fauztine, cítíš něco? Je tu někde něco jako magie?"

Vytáhlá postava na chvíli podržela hůl směrem do síně, potom ji znovu spustila evidentně znechucena. „Je tu příliš mnoho protichůdných sil, Norrecu. Nejsem schopen přesně se zaměřit. Necítím ale žádné přímé nebezpečí - zatím."

Sadun netrpělivostí skoro poskočil „No, takže necháme to tu všechno ležet, necháme tu naše sny nebo to risknem a naberem si pár mincí, asi tak na tři menší království?"

Norrec si s čarodějem vyměnili pohledy. Ani jeden z nich neviděl důvod, proč nepokračovat, obzvláště s tolika lákadly kolem. Ostřílený žoldák nakonec vyřešil celou situaci tak, že udělal pár kroků dále do hlavní síně. Když ho nesrazil ani žádný výboj energie, ani žádná démonická kreatura, Sadun a Vizjerei ho rychle následovali.

„Mohlo jich bejt aspoň dvacet" Sadun přeskočil dvě kostry. „A to nepočítám ty, co sou na kousky..." „Sadune, zavři zobák, nebo to udělám za tebe..." Teď když mezi nimi kráčel, odmítal Norrec diskutovat o mrtvých hledačích pokladů. Stále ho znepokojovalo, že jich tolik zemřelo evidentně násilnou smrtí. Určitě někdo musel přežít. Ale jestli ano, proč všechny ty mince a ostatní bohatství vypadalo téměř nedotčené?

A pak něco odtrhlo jeho myšlenky od podobných otázek. Náhle si uvědomil, že za vším tím bohatstvím na úplně druhém konci síně stojí na přirozeně vytvořených schodech podstavec. Co však bylo důležitější, na podstavci ležely ostatky stále ještě oděné v těžké zbroji.

„Fauztine..." Jakmile k němu čaroděj přišel blíž, ukázal Norrec na pódium a zamručel: „Co říkáš na tohle." Fauztinovou jedinou odpovědí bylo sevření rtů a opatrný

pohyb směrem k vyvýšené plošině. Norrec ho těsně následoval.

„To by mohlo mnoho vysvětlit..." slyšel Vizjereje šeptat. „To by vysvětlovalo tolik protichůdných magických znamení a tolik znamení moci..."

„O čem to mluvíš?"

Konečně se na něj čaroděj otočil. „Pojď blíž a podívej se sám."

Norrec neváhal. Stísněný pocit, který ho naplnil již dříve, nyní zesílili když se žoldák zadíval na hrůzný obraz na podstavci.

Ten muž musel být voják, asi s vysokou hodností. Alespoň tolik byl Norrec schopen říct, soudě podle zbytků oděvu. Boty z jemné kůže ležely pohozené po stranách se zbytky kalhot v nich. Co kdysi bývalo hedvábnou košilí, téměř nebylo vidět pod majestátným kyrysem ležícím šikmo přes hrudní koš. Zčernalé zbytky kdysi královského roucha pod ním zakrývaly velký kus z horní části plošiny, Mistrně vyrobené rukavice a pláty ve tvaru žlabu kryjící ruce vytvářely iluzi ještě stále silných a šlachovitých paží, zatímco jiné části brnění, ty přesahující přirozené obrysy těla, jako by skrývaly široká ramena. Stejně tak bezchybně vypadala zbroj na nohou, které ležely nepřirozeně vychýlené od zbytku těla, jako by se je nějaká neznámá síla pokusila oddělit od trupu.

„Vidíš to?" zeptal se Fauztin.

Ne zcela jistý, co přesně měl čaroděj na mysli, přimhouřil Norrec oči. Kromě toho, že celá zbroj vypadala jako nabarvená znepokojujícím, ale přesto známým odstínem rudé, neviděl nic, co by mohlo...

žádná hlava. Tělo na podstavci nemělo hlavu. Norrec se rozhlédl po zbytku plošiny, ale neviděl po ní ani stopu. Zmínil se o tom čaroději.

„Ano, je to přesně tak, jak je psáno," vytáhlá postava vyrazila k plošině, podle žoldáka až příliš zvědavě. Fauztin natáhl ruku, na poslední chvíli cuknul zpět, aby se nedotkl ležícího těla. „Tělo leželo trupem k severu. Hlava s helmicí byly odděleny již dříve v bitvě a nyní je od těla dělí místo i čas, aby bylo skutečně jisté, že tenhle člověk už nikdy znovu nepovstane, aby rozséval zlo. Do stěn jsou vepsány znaky moci, aby čelily a pohltily temnotu stále dřímající v těle... ale..." Fauztinův hlas se vytratil, když se zahleděl do neurčita.

„Ale co? Čaroděj zavrtěl hlavou. „Nic, myslím. Možná jen fakt, že stojím tak blízko něj, mne znepokojuje více, než bych byl ochoten připustit"

Až nyní bylo cítit z Fauztinova temného hlasu skutečné rozčilení, Norrec zaskřípal zuby. „Takže... kdo je to? Nějaký princ?"

„Nebesa, ne! Copak nevidíte?" Prstem ukazoval na rudý krunýř. „Tohle je ztracená hrobka Bartuca, pána démonů, mistra temné magie..."

„Pán krve" Ta slova vyklouzla Norrecovi ze rtů jen o něco silněji než vydechnutí. Velmi dobře znal legendy o Bartucovi, který vyrostl mezi čaroději, aby se později obrátil k temnotě, k démonům. Nyní konečně dávala rudá barva zbroje dokonalý a zároveň strašlivý smysl; byla to barva lidské krve.

Ve své šílenosti se Bartuc, kterého se později báli i sami démoni, kteří ho svedli na cestu temnoty, koupal po každé bitvě v krvi svých padlých nepřátel. Jeho zbroj, dříve zářivě zlatá, zůstala po těchto lázních trvale zabarvena barvou jeho hříchu. Srovnával města se zemí, prováděl nespoutaná zvěrstva a pokračoval by v tom navěky -jak říkaly legendy - kdyby nebylo zoufalého činu jeho bratra Horazona a ostatních vizjereiských čarodějů, kteří využili veškeré vědění získané ze starobylé, ještě neposkvrněné magie, aby zničili toto ztělesnění ďábla. Bartuc a jeho démonický hostitel byli poraženi krátce po jednom ze svých vítězství a démonovi byla uťata hlava právě ve chvíli, kdy se snažil o strašlivé obranné kouzlo.

Horazon ve strachu z ohromné Bartucovy moci, která přetrvávala i po jeho smrti, rozkázal, aby Bartucovo tělo bylo navždy skryto před zraky lidi. Proč ho prostě nespálili, Norrec netušil, ale on by se o to určitě pokusil. Krátce poté se objevily zaručeně pravé zvěsti o tom, kde byl Pán Krve uložen k věčnému odpočinku. Mnoho dobrodruhů hledalo jeho hrobku, obzvláště ti, kteří se zajímali o temná umění a o schopnost udržení si magických schopností i po smrti, ale nebylo známo, že by se jí někdy někomu podařilo nalézt.

Vizjerei asi věděl více detailů než Norrec, ale žoldák chápal až příliš dobře, co našli. Podle legendy pobýval Bartuc dokonce mezi předky Norrecových druhů, takže bylo docela dobře možné, že někdo, koho v mládí znal, byl potomkem jednoho z Bartucových následovníků. Norrec znal velmi dobře odkaz Pána Krve.

Zachvěl se a bez rozmýšlení začal ustupovat od pódia. „Fauztine... jdeme odtud."

„Ale jistě, příteli..." „Odcházíme." Čaroděj se zadíval Norrecovi do očí a potom přikývl. „Možná máš pravdu"

Vděčný za ten souhlas se Norrec otočil ke svému druhému společníkovi. „Sadune! Zapomeň na všechno! Mizíme! Teď..."

Něco poblíž zastíněného ústí do síně ho zaujalo. Něco, co se pohybovalo - a co nebylo Sadunem Trystem. Třetí člen party se zrovna věnoval plnění pytlů všemi drahokamy, které dokázal dostat ze zdi.

„Sadune!" okřikl ho starší z obou válečníků. „Zahoď ten pytel! Dělej!"

Věc poblíž vchodu se posunula vpřed. „Zcvoknul jsi?" volal Sadun a ani se neobtěžoval zvednout hlavu od třpytícího se pokladu. „0 tomhle sme celej život snili!"

Zvuk nějakého pohybu znovu přilákal Norrecovu pozornost, zvuk pohybu z více než jednoho směru. Polknul, když se ta věc, které si všiml nejdříve, posunula tak, že nyní zcela zřetelně rozeznal, co je zač.

Prázdné oční důlky dávno mrtvého bojovníka, kterého překročili u vchodu, na něj tupě zíraly z polostínu. „Sadune! Otoč se!"

Až teď konečně upoutal pozornost svého druha. Sadun okamžitě upustil pytel, otočil se a bleskově tasil. Když ale uviděl to, co Norrec a Fauztin už měli přímo před sebou, smrtelně zbledl.

Jedno po druhém začala kolem ležící těla vstávat. Těla se zbytky masa i holé kostry. Všichni ti, kteří zde byli před trojicí dobrodruhů. Norrec pochopil,jak je možné, že nikdo nikdy neopustil Bartucovu hrobku živý a že on a jeho přátelé mají brzo rozmnožit počty zatuchlých strážců Bartucova posmrtného království.

„Kasornre" Jeden z kostlivců nejblíže čaroději zmizel ve výbuchu oranžového plamene. Fauztin ukázal prstem na dalšího, napůl obrněného ghoula se zbytky tváře stále ještě napůl visícími na rozťaté lebce. Vizjerei zopakoval mocná slova. Nic se nestalo.

„Mé kouzlo..." Ohromen neúspěchem přehlédl Fauztin dalšího kostlivce po své levé straně zdvihajícího zrezivělý, ale stále funkční meč s jasným úmyslem oddělit čarodějovu hlavu od těla.

„Bacha!" Norrec odvrátil ránu a ihned bodl. Bohužel jeho útok nezpůsobil nemrtvému žádnou újmu, protože zkrátka jen prošel prázdným hrudním košem. Zoufalý Norrec kopnutím srazil svého nepřítele na dalšího, který se mezitím objevil.

Byli několikanásobně přečísleni nepřáteli, které nebylo možno zabít normálním způsobem. Norrec uviděl, jak se Sadun od nich oddělil, vyskočil na kupu zlatých mincí a pokoušel se bránit dvěma hrůzným bojovníkům, jednomu podobnému vysušené mumii a druhému kostlivci s jedinou rukou. Několik dalších se rychle blížilo zpoza těchto dvou. Fauztine! Můžeš něco udělat?"

„Zkusím jiné kouzlo!"

Vizjerei znovu vyslovil magickou formuli. Tentokrát dvě kreatury bojující se Sadunem na místě zmrzly. Tryst nebyl z těch, kteří nevyužívají příležitost, a ťal do těch dvou vší silou.

Oba ghoulové se roztříštili na bezpočet kousků, které se rozsypaly po kamenné podlaze.

„Tvá síla je zpátky!" Norrecovy naděje opět stouply. „Nikdy mne neopustila. Obávám se, že mám vždy jen jednu šanci použít určité kouzlo - a většina z těch, která mi zbývají, vyžaduje příliš mnoho času na přípravu!"

Norrec neměl čas, aby se vyjádřil k těmto hrozným zprávám, protože jeho vlastní situace se stávala stále zoufalejší. Vyměnil si několik rychlých úderů s nejbližším útočníkem a hned na to dvakrát vší silou ťal po kostlivci, který se ho snažil překvapit zezadu. Vypadalo to, že ghoulové mají dost pomalé reakce ale vše si vynahrazovali množstvím a úporností, s jakou útočili na zoufalou trojici. Ti, kteří vytvořili tuto poslední past, splnili svůj úkol dobře. Každý, kdo vstoupil, zanedlouho rozšířil řady těch, kteří příště znovu udeří. Norrec si dokázal představit, odkud se

vzali ti úplně první z nich - už dříve upozorňoval své přátele na fakt, že ačkoli prošli kolem mnoha nášlapných pastí nebo mrtvých monster, nenašli žádná těla, až na lebku kopím přišpendlenou ke zdi. První družina, která objevila Bartucovu hrobku určitě ztratila několik ze svých členů a nenapadlo ji, že jejich mrtví druhové se stanou největší noční můrou těch, co přežili. A tak s každou novou skupinou řady strážců rostly. A Norrec, Sadun a Fauztin se k nim brzy měli přidal.

Jedno z napůl rozpadlých těl ťalo po Norrecově levé paži. Žoldák zapojil do boje i druhou ruku, ve které držel louči, zapálil suché maso na útočící zombii a proměnil ji v chodící inferno. Přestože tím riskoval popálení, stihl ještě kopnutím odhodit planoucí stvůru na jinou, nebezpečně se blížící.

Přes tento částečný úspěch zástup nemrtvých stále více zatlačoval všechny tři zpět.

„Norrecu!" zakřičel odněkud Sadun. „Fauztine! Jdou na mě ze všech stran!"

Ani jeden mu však nedokázal pomoci, sami byli v zoufalé situaci. Čaroděj odrazil jednoho kostlivce svou holí, ale jiní dva rychle vyplnili prázdné místo. Nemrtví se začínali pohybovat s narůstající lehkostí a hbitostí. Brzy už Norrecovi a jeho přátelům nezbývala ani tato poslední výhoda.

Tři ghoulové oddělili Norreca Vizharana od Fauztina a zatlačili ho na schodiště a dále až na samotné pódium. Kosti Pána Krve chrastily ve zbroji, ale k velké Norrecově úlevě Bartuc nepovstal, aby vedl tuto pekelnou armádu.

Krátké zablesknutí a pach spáleniny ho upozornil na skutečnost, že čaroději se podařilo vypořádat se s dalším nemrtvým. Ale Norrec věděl, že Fauztin je prostě nemůže zvládnout všechny. Až do této chvíle ani jeden z bojovníků nebyl schopen způsobit řadám strašlivých útočníků nějaké větší škody. Bez masa, které by se dalo rozseknout, bez životně důležitých orgánů, které by mohli probodnout, nože ani meče neznamenaly nic.

Myšlenka na to, že jednou povstane jako jeden z Bartucových strážců, aby zavraždil další nešťastné narušitele jeho klidu, Norrecem otřásla. Pohyboval se po okraji pódia, jak nejlépe uměl, a snažil se nalézt nějakou skulinu, kterou by mohl proklouznout z děsivého sevření. Styděl se za to, ale věděl, že by s radostí opustil své společníky, kdyby se před ním najednou objevila cesta ke svobodě.

Ztrácel síly. Čepel ho zasáhla do stehna. Bolest ho nejen přinutila vykřiknout, ale způsobila, že mu meč vypadl z rukou. Zbraň zařinčela po schodech a zmizela pod nohami blížících se ghoulů.

Nohy se mu podlamovaly a Norrec už měl pouze louči, kterou se snažil z posledních sil odrážet přibývající útočníky, zatímco druhou rukou se snažil zachytit pódia. Místo kamene však jeho prsty nahmataly jen studený kov, který mu nemohl poskytnout kýženou oporu.

Zraněná noha nakonec nevydržela. Norrec sklouzl na koleno a za sebou táhl kovový předmět, který dříve náhodně uchopil.

Pochodeň odletěla pryč. Moře groteskních tváří zakrylo vyděšenému žoldákovi výhled, zatímco se pokoušel postavit na nohy. Zoufalý hledač pokladů pozvedl ruku, jako by tiše prosil nemrtvé o milost v poslední snaze zabránit nevyhnutelnému.

Až v tomto okamžiku si uvědomil, že ruka, kterou zvedl, se nějakým záhadným způsobem dostala do kovové rukavice.

Do stejné rukavice, jakou před chvílí viděl na Bartucově kostře.

V tu samou chvíli, kdy si uvědomil tuto překvapivou skutečnost, vydralo se Norrecovi ze rtů slovo, kterému nerozuměl a rozlehlo se po cele síni. Drahokamy vykládané obrazce na zdech zaplály oslnivým světlem a nemrtví nepřátelé trojice zůstali jakoby zmraženi na místě v poloze, kde je mocné kouzlo zastihlo.

Ihned nato z užaslého žoldáka vyšlo další slovo, ještě míň srozumitelné, ale i tak mnohem děsivější. Obrazce moci plály víc a víc...

...až vybuchly.

Síň roztrhla hrozná vlna čisté energie, která se s ohromnou silou přehnala přes všechny znehybnělé nemrtvé. Na všechny strany se rozlétly střepy a úlomky a přinutily Norreca vrhnout se na podlahu a sbalit se do co nejmenšího uzlíčku. Modlil se, aby jeho konec byl relativně rychlý a bezbolestný.

Magie pohltila nemrtvé tam, kde stáli. Kosti a vysušené maso vzplály jako troud. Jejich zbraně se roztavily ve strašlivém žáru. Jediné, co po chvíli zbylo, byly hromádky popela smíšeného s roztaveným kovem.

Všichni tři dobrodruzi však zůstali tímto peklem naprosto nedotčeni.

„Co se to sakra děje? Co se to sakra děje?" slyšel Sadunův řev.

Celé běsnění se pohybovalo s jemnou přesností, přehnalo se přes strážce hrobky, a tím to končilo. Intenzita neznámé síly klesala přímo úměrně s počtem zbývajících nemrtvých, až nezůstal ani jeden. Komnata se pohroužila do temnoty a jen matné světlo dvou loučí se odráželo od roztříštěných drahých kamenů na podlaze.

Norrec nevěřícně zíral na zničující výsledek svého kouzla a přemýšlel jestli to není jen předzvěst něčeho ještě daleko hroznějšího. Poté se zadíval na rukavici. Měl strach

nechat ji na sobě, ale děsil se, co by se mohlo stál kdyby se ji pokusil sundat.

„Oni... oni byli všichni pohlceni" Fauztin se přinutil postavit na nohy. Jeho roucho bylo na mnoha místech rozerváno a čaroděj si rukou držel místo, kde mu z ošklivé rány prýštila krev.

Sadun seskočil z místa, odkud se ještě před chvílí pokoušel bránit. Překvapivě vypadal naprosto nezraněn. „Ale jak?"

Skutečně, jak? Norrec pohnul prsty v rukavici. Kov byl téměř jako druhá kůže, pohodlnější než si dokázal představit. Strach z něj poněkud opadl. když si uvědomil, co vše bude teď moct dokázat.

„Norrecu," zazněl Fauztinův hlas. „Kdy sis to nasadil?" Nevnímal, místo toho přemýšlel, že by mohlo být zajímavé nasadit si i druhou rukavici - nebo možná celou zbroj a vyzkoušet si, jaký je to pocit. Jako mladý rekrut kdysi snil o dosažení hodnosti generála a hromadění ohromného bohatství vítězstvími v bitvách. Nyní ten starý dlouho zapomenutý sen vypadal tak živě a na chvíli tak uskutečnitelně...

Jeho ruku zakryl stín. Pohlédl vzhůru a uviděl čaroděje, jak si jej se znepokojením prohlíží.

„Norrecu. Příteli. Možná by sis měl tu rukavici sundat." Sundat ji? To pomyšlení žoldákovi najednou nedávalo žádný smysl. Ta rukavice přece byla to jediná, co jim zachránilo život! Proč by ji měl sundávat? Možná... co když ji chce ten Vizjerei pro sebe? V magických záležitostech neznal Fauztinův druh žádnou loajalitu. Pokud by mu Norrec rukavici nedal, klidně by se vsadil na to. že mu ji Fauztin vezme, až mu v tom nebude moci zabránit.

Část žoldákovy mysli se pokusila nenávistné myšlenky

zatlačit. Fauztin mu několikrát zachránil život. On a Sadun byli Norrecovi nejlepší - a vlastně jediní - přátelé. Ten čaroděj z východu by se určitě nepokusil o něco takového... nebo ano?

„Norrecu, poslouchej mě!" V tom hlase byla spousta vyhrocených emocí. Snad závist, snad strach. „Je životně důležité, abys teď sundal tu rukavici. Dáme ji zpět na podstavec..."

„Co to sakra je?" vykřikl Sadun. „Co mu je, Fauztine?" Norrec byl najednou přesvědčený, že jeho první myšlenka byla správná. Čaroděj chtěl jeho rukavici.

„Sadune. Připrav si meč. Možná budeme muset..." „Můj meč? Chceš, abych šel proti Norrecovi?"

Něco převzalo kontrolu nad starším válečníkem. Norrec se díval jakoby z dálky, jak se ruka v rukavici vymrštila a chytila Vizjereie za krk.

„Sa-Sadune! Jeho zápěstí! Sekni mu do..."

Koutkem oka Norrec uviděl, jak jeho druhý společník váhá a potom pozvedá svou zbraň, aby zaútočil. Běs, takový jaký nikdy nezažil, žoldáka zcela pohltil. Svět se celý zbarvil do krvavě ruda... a potom se vnořil do naprosté temnoty.

A v té temnotě Norrec Vizharan slyšel řev.









Diskuze ke článku
( Celkem: 0 )
Jméno:   
E-mail:   
Vzkaz: 
Aktivní odkaz přidáte takto:
link[http://www.adresa.cz]
Antispam:   
   



 
 
Zatím není vložen žádný komentář.
 
 

2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek |  Odkazy