Ukázka knihy - Nesnáze s hraběnkou v nesnázích - De Camp L.S.

Napsáno: 02.12.2017    


Kategorie: Média  -  Čtenářský denník





Toto dílo považuji za nejlepší dílo od Campa i když Conan taky ušel, ale tohle mne pobavilo nejvíce, takže si dovoluji nabídnout úryveček. Doufám že jednohubka v podobě první kapitoly spustí nezastavitelnou slinu, jako mně. 8)

ŠARMANTNÍ ŠLECHTIČNA

Thorolf Zigramson položil svůj meč zastrčený v pochvě na trávu a napíchl na háček zeleného, divoce se kroutícího červa. Pak hodil udici do tůňky v horské říčce a sledoval karmínově červený splávek. Právě si podebral svůj šedočerný plášť, aby se posadil na travnatý břeh, když tu na něj promluvil cesmínový keř, který rostl několik kroků po proudu:

Dobrý muži, dej mi, prosím tě, nějaké šaty!“

Thorolf vytřeštil oči. Pomalu odložil udici a položil ruku na jílec dýky. „Co jsi to říkalo, křovisko?“

Prosebný hlas, ač stále melodický, nabyl na naléhavosti. „Říkala jsem, dej mi nějaké šaty! Tvůj plášť by pro začátek stačil.“

Hleďme! A proč bych měl dávat svůj dobrý tyrrhenský plášť prvnímu křoví, které si o něj řekne?“

Hlas náhle nabyl na ostrosti. „Přestaň mne nazývat ‘křovím’, rabe!“

Proč? Líbilo by se ti víc ‘zákrsku’ ? Nebo snad ‘pichláči’?“

Huf! Správné oslovení pro osobu mého postavení je ‘má paní’ nebo ‘Vaše Výsosti’.“

Thorolf s úsměvem zastrčil dýku zpátky do pochvy. „Cesmína je rodu ženského, což? Každopádně jsi první rostlina, o které jsem kdy slyšel, že si činí nárok na urozený původ. Ne že by to v Rhaetii něco znamenalo; tituly jsme už dávno zrušili.“

Podrážděný soprán ještě o oktávu stoupl. „To je mi známo, cháme! Proto nemáte žádnou vládu, která by byla hodná toho jména. Ale teď vážně, potřebuji ty šaty. Mohl bys být natolik šlechetný-“

Vylez a řekni mi, kdo jsi, a já to uvážím.“

Nemohu.“

Co ti v tom brání?“ zeptal se Thorolf.

Stud.“

Thorolf se usmál pod vousy. „Přede mnou se stydět nemusíš. Stýkám se s nejrůznějšími lidmi a někteří z nich mají víc než jen jeden důvod stydět se za sebe.“

Já se nestydím za sebe, tupče! Žádám tě o oděv, protože nejsem náležitě oblečená.“

Thorolf krátce zaváhal a pak znovu zvedl svůj rybářský prut. „Když nevylezeš, nedostaneš nic. A jdi si řvát někam jinam; plašíš mi ryby.“

Sprostý rabe! Tak se tedy podívej!“

Z houští mladých stromků vyšla půvabná mladá žena, nahá, až na malou zlatou korunku ve svých zlatých vlasech. Ačkoliv byla vysoká jen něco přes pět stop a na Thorolfův vkus byla trochu moc hubená; rozhodně byla víc než jen pohledná.

Dobří bohové!“ zvolal a znovu pustil udici. „Jsi snad královna víl?“

Nikoliv, jen smrtelná žena v nesnázích. Jsem Yvette, hraběnka z Grintzu.“

Thorolf se nejistě zadíval k zasněženým vrcholkům Helvetie, obývaným troly; pak se hluboce uklonil. „Vskutku, hraběnko, váš oděv vám rozhodně sluší, třebaže je pro zdejší horské podnebí trochu nepraktický.“

Zvedl svůj plášť, vytřepal z jeho záhybů spadané listí a podal ho ženě, která se do něj rychle zavinula. Jelikož Thorolf byl velké postavy, zmizela v něm hraběnka celá až na svou korunku.

Jak jste se dostala do tohoto postavení, má paní?“ zeptal se.

Prchala jsem před pohůnky vévody Gondomara z Landai, kteří mne pronásledovali až k hranicím. Myslela jsem si, že jsem jim unikla nadobro, a tak jsem se na chvíli zastavila, abych se osvěžila v tůňce kousek níž po proudu. Zatímco jsem se koupala, uslyšela jsem je za zákrutem Risselu a jen tak tak jsem se stačila schovat. Našli mého koně i šaty. Když se přiblížili k tůni, přeplavala jsem na druhý břeh, vylezla z vody a utíkala. Pak jsem uviděla tebe a schovala se do houští.“

Vědí vévodovi muži, že jste tady?“

Soudím, že ne.“

Thorolf uvážil, co by se mohlo stát, kdyby došlo k boji. Vévodovi muži jen zřídka porušovali svrchovanost Rhaetie.

Zatímco takto uvažoval, něco ho napadlo.

Proč máte na hlavě tu korunku? K vašemu koupacímu oděvu se zrovna moc nehodí.“

Neodvážila jsem se ji při koupání odložit - a dobře jsem udělala,“ odpověděla Yvette vážně. „Jelikož jsem přišla o všechno své zlato a šperky, zbývá mi jen tento jediný klenot na zaplacení žoldnéřů, kteří by pro mne vybojovali zpátky mou zemi.“

Kromě hraběnčiny krásy a neobvyklého ošacení na Thorolfa silně působilo i její neochvějné sebevědomí. Tak sebejisté a aristokratické vystupování - občané Svobodné republiky neměli povinnosti vůči žádné šlechtě - v něm probouzelo nutkání pokleknout a zavázat se přísahou věrnosti. Nutkání překonal, ale nemohl se zbavit dojmu, že mudrci, kteří proklamovali všeobecnou nahotu jako prostředek k zrovnoprávnění všeho lidstva, určitě nikdy nepotkali Yvette z Grintzu. Aby zakryl své rozpaky, řekl drsným hlasem: „Ten plášť považujte za pouhou půjčku, má paní. Budu ho žádat zpátky, až si najdete vhodnější oblečení.“

Yvette si ho změřila pohledem. „Vždycky se můžeš spolehnout, že žádný Rhaetian nikdy nespustí svůj majetek z očí! Ale z tvé řečí soudím, že nejsi žádný venkovský křupan. Komu sloužíš?“

Thorolf si položil ruku na srdce a uklonil se: „Činný seržant Thorolf Zigramson od Čtvrtého pěšího, k vašim službám.“

Ach, voják! Postavu na to máš.“ Prohlédla si statného, svalnatého a širokoplecího mladíka od jeho krátkých černých vlasů a pečlivě přistřiženého vousu až po zaprášené a řádně obnošené boty. „Připadá ti to jako vzrušující zaměstnání?“

Zamyslel se. „Tak bych to nenazval, madam. Jistě, před bitvou člověku bije srdce rychleji, když se zmítá mezi strachem z toho, co přijde, a strachem, aby na něm nebylo vidět, že má strach. Když pak boj začne, má člověk spoustu práce uchránit svůj život, zatímco ho jiným odnímá, takže nemá čas myslet na podobné věci. Ale z větší části je vojančení dřina, zvláště od doby, kdy jsme převzali batavijský systém.“

Co je to?“

Všichni muži u jednotky se musí oblékat naprosto stejně. Když sloužil u armády můj otec, musela postačovat barevná stuha kolem ruky nebo na klobouku. Když se ovšem v poli něco roztrhá nebo obnosí, musí si voják koupit nebo ukrást náhradu. Takže armáda, která v boji statečně postupuje kupředu, se stejně velice rychle navrací k původní pestrosti.

Pak musíme pořád cvičit, cvičit a cvičit, aby se vojáci naučili okamžitě a přesně splnit každý rozkaz, takže se z nich časem stanou pouhá ozubená kolečka ve velkém hodinovém strojku.“

Hu!“ otřásla se hraběnka. „To zní příšerně nudně.“

To je, ale funguje to. Jen díky tomuto systému dokázali Batavijci vyhnat ze své země císařova vojska.“

Hraběnka změnila téma rozhovoru. „Říkal jsi, že se jmenuješ Thorolf Zigramson?“

Ano.“

Pak jsi možná příbuzný konzula Zigrama?“

Je to můj otec.“

Než se Yvette zmohla na další otázku, Thorolf zvedl ruku. „Dosti vyptávání, hraběnko. Zůstaneme-li tady příliš dlouho, lapí nás vévodovi muži do svých sítí. Jeďme raději pryč.“

Thorolf si přetáhl bandalír přes hlavu a posbíral rybářský prut, podběrák a proutěný košík na ryby.

Neujdu daleko,“ řekla Yvette. „Mé ubohé nohy jsou celé rozbolavělé.“

Mám dobrého koně. Uveze nás oba.“

Když došli ke klisně, uvázané u blízkého keře, Yvette se zamračila. „Tvůj plášť se příliš nehodí k jízdě rozkročmo. Nemohl bys mi půjčit kalhoty?“

Thorolf si povzdechl „Vaše urozenost není zrovna nejskromnější dáma v nesnázích; nejezdím s holým zadkem o nic raději než vy. Ale - počkejte!“ Sundal si svůj kožený kabátec a potom i bílou lněnou košili. Tu pak podal hraběnce. „Natáhněte si rukávy na nohy a podolek si uvažte kolem pasu.“

Yvette vyprskla smíchy, ale poslechla. Thorolf si ji prohlédl. „Na korunovační bál by se to příliš nehodilo, ale kde nic není… Dovolte, abych vám pomohl do sedla!“

 

 

Projeli rychlým cvalem zřídka využívanou stezkou. Yvette seděla bokem na koňově zadku, rukama se držela Thorolfova opasku a korunku měla zakrytou pláštěm. Cesta se svažovala. Když dosáhli nejnižší úrovně, začaly jehličnany prorůstat listnaté stromy - duby, buky a javory - zažloutlé a zhnědlé odcházejícím létem. Voják prohodil přes rameno: „Co jste to při našem setkání říkala o naší demokratické vládě?“

Že je to čirá anarchie a vláda lůzy,“ odpověděla Yvette bez zaváhání.

Dovoluji si nesouhlasit,“ namítl Thorolf. „Naši veřejní činitelé možná nejsou všichni světci a hrdinové, ale nikdy bychom si nezvolili konzula jako je ten osel král Valdhelm III z Locanie, který občas sám sebe považuje za kropicí konev, chodí po paláci a močí na květiny v kořenáčích.“

A co ten rhaetijský konzul, který s sebou odvezl polovinu státního pokladu, když prchal ze země?“

Pravda,“ přiznal Thorolf neochotně. „Ale pokud se z našich představitelů vyklubou šejdíři nebo hlupáci, v příštích volbách se jich zbavíme. To Locaňané si své vůdce nemohou vybírat jako my.“

Všichni kromě žen,“ opáčila Yvette kysele. „Ha, teď jsem se ti dostala pod kůži!“

Ehm, ano,“ řekl Thorolf rozpačitě, „obecně se má za to, že ženy nejsou v tomto ohledu rovny mužům.“

Chceš říct, že bych nebyla stejně dobrým politikem jako nejlepší z těch vašich? Zasazuji se o dobro svého lidu stejně důrazně, jako ti vaši senátoři a konzulové. Ale ve vaší slavné zemi může každý Rhaetian s pinďourem a koulemi mezi nohama volit, třebaže nemá víc rozumu než tažný volek, zatímco i ty nejschopnější ženy nemají nárok. Proč tedy nedáváte volební právo trolím samcům?“

Thorolf ironicky pozvedl obočí. „Troly nepovažujeme za lidské bytosti. Pokud bychom jednou začali s říší zvířat, mohli bychom dát volební právo stejně dobře i býkům a kozlům.“

Trolové jsou dostatečně lidští, aby mohli mít potomky s lidskými ženami a těžit rudu na vaše hřebíky a meče!“

Ano, ale to ještě neznamená, že jsou občany. Když byl můj otec ještě senátorem, navrhl uznat je jako lidské bytosti, aby se jim dostalo zákonné ochrany, ale ostatní to přijali jako špatný vtip.“

Uhýbáš od tématu, mistře Thorolfe. Lid nemůže vzkvétat bez stability a ta vyžaduje vládu dědičné šlechty.“

A jakou stabilitu zaručil ten váš feudalismus Grintzu?“

Dosti už o tom, seržante! Jak to, že jezdíš na klisně? Myslela jsem, že je válečníci zavrhují, aby nebyli infikováni ženskými principy - nebo tím, co se obecně, leč mylně za principy našeho pohlaví považuje.“

Thorolf se zasmál „To je jen pověra. Salnia vyniká odvahou mezi koňmi stejně jako vy mezi ženami. Zatím mne donesla všude, kam jsem chtěl.“

Rhaetianská praktičnost!“ opáčila hraběnka opovržlivě. „Nikdo si z tebe kvůli ní neutahoval?“

Jeden z mých mužů si mě dobíral. Strčil jsem mu hlavu do sudu s dešťovou vodou a držel mu ji tam tak dlouho, dokud nedospěl k názoru, že příště bude držet jazyk za zuby.“

Nemusíš mít strach, že bych si tě kvůli tomu dobírala já - alespoň ne když bude nablízku sud s dešťovou vodou. Ale jak to přijde, že ty, se svými styky a vzděláním, zastáváš tak nízké postavení?“

Není tak nízké, madam. Jsem zodpovědný za chování a prospěch stovky mužů - nebo bych byl, kdyby moje jednotka měla plný stav.“ Po krátké odmlce dodat „Když jsem ukončil svá studia a začal pracovat na své akademické kariéře, dostal jsem místo lektora na Horguské univerzitě.“

Co tě přimělo přeškolit se z profesora na vojáka?“

Taková malá nepříjemnost,“ odpověděl Thorolf rozpačitě, začínaje litovat, že to téma vůbec nakousl.

Jaká nepříjemnost?“

To by byla dlouhá, nudná a nezáživná historie.“

Thorolfova nesdílnost vzburcovala Yvettinu pozornost stejně, jako pozornost kočky obvykle upoutá váhavá myš. „Pověz mi ji!“ zaprosila tónem blízkým rozkazu.

Pokud na tom trváte… Když Frankové dobyli Dorelijské vévodství, vtrhl do mé třídy dav studentů a požadovali, abych podepsal manifest za svobodu pro Doreliany. Odmítl jsem.“

Pročpak?“

Řekl jsem, že za prvé se nacházejí na přednášce o tyrrhenské literatuře a ne na politickém fóru, za druhé můj podpis sotva přiměje krále Chilperika, aby se vzdal dobyté země, a konečně, pro dorelijský lid je pramalý rozdíl, zda úpí pod nadvládou vévody nebo krále.“

Co tím myslíš, že lid ‘úpěl pod nadvládou’ svých přirozených vládců? To v mé zemi…“

Ticho!“ Thorolf přitáhl uzdu, obrátil se a přiložil si prst ke rtům.

Ale—“ začala Yvette.

Mlčte! Už ani slovo!“ odsekl Thorolf. „Zdálo se mi, že jsem zaslechl pronásledovatele!“

Yvette zamračeně zmlkla. Když se Thorolf přesvědčil, že neslyší žádný klapot kopyt ani řinčení zbraní, pobídl svou klisnu znovu do klusu.

Drzý kmáne!“ zaječela Yvette. „Jak si dovoluješ takto rozkazovat urozené šlechtičně! V Grintzu by tě bičovali, dokud by ti na zádech zůstal jediný kousek kůže— „

Ale tady nejste v Grintzu a nemáte tu žádné poskoky, kteří by vykonávali vaše příkazy. Pokud budete dělat potíže, vysadím vás a vezmu si zpátky svoje svršky. Tohle si přejete, hraběnko?“

Yvette něco zasyčela skrze zaťaté zuby, ale pak se ovládla. Vysoko nad nimi se šarlatové slunce zalesklo na zasněžených vrcholcích hor, pak pomalu potemnělo a zapadlo. Jediný zvuk, který bylo slyšet, byl dusot kopyt obtížené klisny.

Nakonec Yvette zamumlala několik slov, která Thorolf přijal jako váhavou omluvu. Zeptala se: „Co udělali studenti pak?“

Jeden z nich mi vyprázdnil na hlavu kbelík na odpadky.“

A potom?“

Vyhodil jsem ho z okna a zeptal se, jestli ho někdo z ostatních chce následovat. Nikdo se nepřihlásil, protože slyšeli ječeni svého druha, který si při pádu zlomil nohu. Jeho rodina to dala k soudu a univerzita jí musela zaplatit tisíc marek bolestného. A to byl konec mé kariéry.“

Tak ses stal vojákem?“

Samozřejmě. Můj otec řekl: ‘S tvými rameny a nedostatkem citu pro obchod a finance ti zbývá jen armáda, chlapče’.“

Každý Rhaetian se zřejmě rodí s účetní knihou v ruce,“ prohlásila Yvette, „jinak je jako ryba, která neumí plavat.“ Po krátké odmlce dodala: „Už jsi bojoval?“

Jen v takové drobné potyčce s revolucionáři z Tzenriku. Slibovali, že zruší daně a dají všem Rhaetianům podporu, takže už nikdo nebude muset pracovat.“

Yvette se k Thorolfovi přimknula těsněji a zavrtěla hlavou. „Typický příklad tupců, jaké vaše demokratická chátra nejraději volí. Zkřížil jsi s tou lůzou meč?“

Pár ran jsem rozdal; ale v takovém zmatku nikdo jistě neví, kdo komu vlastně co dělá. Abych řekl pravdu, moc jsem se o výsledek nestaral. Jsem jen mírumilovný tvor, který touží zasvětit svůj život vzdělání a vědě.

Teď mi řekněte něco vašich plánech proti vévodovi. Vaše korunka by nasytila několik tisíc lidí, ale k financování útoku na vévodství stačit nebude.“

Yvette se kousla do rtu. „Bez pochyby bych do roka mohla sehnat pár dalších tisíc—“

Thorolf ji přerušil. „Bojím se, že to pořád nebude stačit. Od doby, kdy král Chilperic najal naše nejlepší muže do dorelianské války, platy žoldnéřů prudce vzrostly. I s naší jednotkou to jde od desíti k pěti, protože zhýčkaní mladíci žádají víc než kuchaři nebo podomci.“

Yvette si Odfrkla. „Je známo, že Rhaetiané kladou peníze před slávu.“

Thorolf se zasmál: „Jak řekl kašpar v jedné z Helmanaxových her: ‘Kdo má slávu? Ten, který byl včera pohřben.’„

Nemohla bych si najmout vaše Rhaetijské vojsko?“

Ne; náš konzul je zakázal pronajímat zahraničním dobrodruhům.“

 

 

O půl hodiny už jen cvrlikání ptactva, bzučení hmyzu a zvonění koňských kopyt rušilo ticho svažující se cesty. Nakonec Yvette řekla:

Pak tedy musím hledat magickou pomoc. Slyšela jsem, že král Locanie vypověděl všechny mágy poté, co našel pod svým kloboukem magickou včelu. Mnoho z nich prý našlo útočiště v Rhaetii.“

To je pravda,“ připustil Thorolf.

Co třeba doktor Orlandus, velký psychomág?“

Má neuvěřitelné vysoké nároky a nevěřím mu o nic víc, než ledu na Zurshnittském jezeře začátkem jara. Říká se o něm, že je ze čtvrtiny čaroděj a tří šarlatán.“

Říká se, že poroučí těm duchům, co je nazývají delty.“

Thorolf pokrčil rameny. „O tom nic nevím. Zato znám schopného iatromága, doktora Bardiho. Vypadá staře a vetše, ale pořád má dost moci, aby dokázal vyléčit rýmu.

A, hraběnko, prominete-li mi mou nepatřičnou zvědavost, cožpak váš manžel hrabě Grintz a jeho věrní za vaši zemi bojovat nebudou?“

Jsem vdova. Jako žena bez potomků se nemohu stát zákonnou vládkyní, dokud se opět neprovdám.“

Jak zemřel hrabě? Padl v boji nebo ho o život připravila zákeřná nemoc?“

Ani jedno ani druhé. Hrabě Volk už měl za sebou osmdesát zim, když mne můj otec, baron Grombac, za něj zasnoubil, považuje ho za dobrou partii. O naší svatební noci však hraběte potkala nehoda: zakopl a vrazil si meč do svého ubohého starého srdce.“

To muselo být hrozně nepříjemné!“ poznamenal Thorolf.

Samozřejmě, že to bylo nepříjemné!“ Yvette se otřásla. „Já, křehká dívka, sotva šestnáctiletá, jsem musela sama odtáhnout tu starou mršinu… Tak či tak, teď jsem hraběnkou.“

A jak jste se dostala na černou listinu vévody Gondomara?“

Několik let po tom, co Volk zemřel při marném pokusu o znovunalezení svého mládí, zaslíbil mne můj otec Gondomarovi. Mně se však ten arogantní surovec vůbec nelíbil a tak jsem mu hodila svatební smlouvu do tváře a odmítla se za něj provdat. Po pohřbu mého otce se Gondomar vrátil s vojskem a přísahal, že mě do postele dostane - ať už s požehnáním nebo bez požehnání Svaté dvojice.

Dala jsem mu na vědomí, že zabiju každého muže, který by se mne chtěl zmocnit proti mé vůli, i kdyby to mělo znamenat, že ho probodnu ve spánku. Odrazila jsem jeho první útok a několik let jsem byla nucena žít v bezpečí hradeb, jako zajatec nebo jeptiška v klášteře. Minulý měsíc se však vévoda vrátil a tentokrát hrad dobyl.“

To je zvláštní, že si dáma vašich kvalit a majetku nedokázala najít stovku rytířů odhodlaných bránit brány jejího hradu!“

Ach, měla jsem nadbytek nabídek, ale žádná mi nepřipadala dost vhodná,“ odpověděla Yvette opovržlivě. „Můj příští manžel musí být, imprimus, vznešeného rodu; secundus, bystrý a zkušený muž znalý státnických záležitostí a schopný řídit zemi; a tetrius básník, který mne zahrne romantickou láskou a obdivem. A, což se rozumí samo sebou, výkonný milenec a také muž, který bude v záležitostech chodu země dbát mých cenných rad.“

Thorolf si hvízdl.

Dokonce i některý z našich pohanských bohů by těžko splnil všechny vaše požadavky! Já tedy určitě ne, ačkoliv pár veršíků už jsem také stvořil. Ale poezií se člověk v Rhaetii, kde vládnou kupci a bankéři, neuživí.“

Ty a básník? Nakonec mi budeš chtít namluvit, že tvůj kůň hraje na loutnu! Nepřipadá mi to příliš pravděpodobné. Dej mi prosím příklad!“

Počkejte moment.“ Zatímco Thorolf přemýšlel, čiřikání ptactva ztichlo docela. Cvrčci docvrnkali a potemnělým nebem tu a tam třepotavě přeletěli netopýr. Nakonec Thorolf spustil:

Má paní, vládkyně hradu, jež je sporu příčinou, baží po manželi, který nemá slabost jedinou. Avšak já muž prostý a soudný jsem, a život ve lži mne málo láká jen.“

Au!“ vykřikl, když ho Yvette udeřila pěstí do pravého ucha. „Za co to bylo?“

Nestoudný kmáne! Ty, muž nízkého původu, si dovolíš naznačovat, že kdyby někdy mohlo dojít k něčemu tak absurdnímu a já ti nabídla svou ruku, měl bys tu drzost ji odmítnout! Kdybys něco takového vyjádřil nahlas na mém panství— “

Jenže nejsme na vašem panství. A pokud se ke mně míníte chovat jako ke svému poddanému, může se vám stát, že dál půjdete po svých.“

Yvette ztichla, ačkoliv Thorolf zaslechl její mumlání ne nepodobné nadávkám obchodníka s rybami, který zjistil, že mu za jeho zboží bylo zaplaceno falešnými mincemi. Jak dál jeli mlčky, začalo se Thorolfa zmocňovat podezření, že navzdory všem jejím ostatním pozoruhodným vlastnostem schází hraběnce smysl pro humor. Pomyslel si, co se asi stalo se všemi těmi rytíři ze starých romancí a krásnými dámami, které jim mávaly hedvábnými kapesníčky z cimbuří a pak poslušně čekaly, až se vrátí ze svých výprav za dobrodružstvím. Tato ctnost očividně k charakterovým rysům Yvette z Grintzu nepatřila.

Konečně znovu promluvila, už zase normálním hlasem: „Pochop prosím, můj dobrý vojáku, že bych nikdy nemohla přijmout nabídku k sňatku od někoho tvého stavu. Sama skutečnost, že pracuješ za mzdu, tě navždy vylučuje z kruhu lidí vznešené krve.“

Thorolf pozvedl obočí. „Co je špatného na tom poctivě si vydělávat na živobytí?“

Slouží ti ke cti, že to děláš; ale šlechtic musí zasvětit všechny své síly dobru těch, které Svatá dvojice určila pod jeho vládu, a nemá čas věnovat se činnosti přinášející mrzký zisk. Každý den se musí cvičit v používání zbraní, zatímco jeho paní tráví svůj čas řízením jeho domu. Znáš příběh hraběte Helframa z Trongai?“

Co se mu stalo?“

Zjistil, že v důsledku nemístné nepřízně fortuny není schopen platit sluhům, kteří se starali o jeho hrad. Vlastně ani nebyl schopen nakoupit dostatečné množství jídla, aby nakrmil svou rodinu. Tak si nasadil falešný vous, šel do města a přesvědčil místního hostinského, aby ho přijal jako výčepního.

Všechno šlo dobře, dokud jednoho dne opilý zákazník, hledající záminku k rvačce, neučinil neomalenou poznámku stran prasečích oček výčepního a jiných rysů jeho osobnosti, které mu připadaly protivné. Hrabě Helfram, který nebyl na urážky zvyklý, mu vyťal políček, pročež ho opilec chytil za vousy a utrhl mu je.

Ostatní poznali svého hraběte a zvedli se jako jeden muž, aby útočníka vyhodili na ulici. Jenže příběh dostal křídla a donesl se až ke králi Carinthie, který Helframa zbavil jeho postavení a dosadil nového hraběte z jiné větve rodiny. Když jsem o něm slyšela naposledy, pořád ještě dělal výčepního a lidé přicházeli zdaleka civět na šlechtice, který se lopotí jako sprostý člověk.“

Pak,“ řekl Thorolf bujaře, „se musím považovat za šťastného, protože nemám žádné postavení, o které bych mohl přijít. Teď ale musíme spěchat, neboť dračí křídla noci valem zahalují zemi, jak říká ten muž v Helmanaxově hře.“

Vrazil koni paty do boků, aby ho pobídl k zvýšenému výkonu. Po chvíli mlčenlivé jízdy se Yvette ozvala znovu:

Tak či tak, nikdy bych se nemohla vdát za Rhaetiana. Jste hrozně neromantičtí a jediní rytíři mezi vámi jsou ti maličcí cínoví, co vykukují z hodin a oznamují čas. Nikdo z vás se nemůže pochlubit, že by vykonal nějaký hrdinský čin.“

Thorolf se zasmál: „Jakou příležitost k takovým činům má rytíř v moderním světě! Když zabije draka, zavře ho lovecká hlídka za lov bez povolení nebo mimo sezónu, jak se skutečně nedávno stalo jednomu locanijskému rytíři v Pathenii. Když vysvobodí pannu z hanebného zakletí, příslušný mág ho zažaluje pro únos. A kdyby jen zapěl o své lásce pod okny své milované, autor písně by od něj docela určité požadoval tantiémy.“

Typický rhaetianský způsob uvažování,“ ušklíbla se Yvette, „který jasně ukazuje vaši nechutnou praktičnost. V jak politováníhodném světě to žijeme!“ Po krátké odmlce se zeptala: „Jaký je vlastně cíl tvého žití?“

Thorolf se zamyšleně zamračil „Jednou a provždy nade vší pochybnost prokázat autorství tyrrhenské hry II Bastimento dai Pazzi, neoprávněně přisuzované Goldimu.“

Míníš promarnit svůj život listováním v zaprášených rukopisech, jen abys vyřešil jakýsi bezvýznamný pedantský spor?“

Thorolf pokrčil rameny: „Mně to připadá mnohem zajímavější než postávat každý den na cvičišti a pokřikovat na své vojáky: ‘Čelém - vzad! Pochodem - vchod! Hartmunde, srovnej si krok!’„

Jistě, a všechno je lepší než se stát loupeživým rytířem. Ale to jen potvrzuje můj názor: že jsi typický nezáživný, hamižný a neromantický Rhaetian. Jako partie pro urozenou ženu se hodíš stejně jako prase na koňské dostihy.“

Hamižný?“ Thorolf podrážděně zafuněl. „Moji rodiče si neustále stěžují, že nejsem dostatečně spořivý. A když už si vyměňujeme zdvořilosti, vy byste byla vojákovi užitečná jako manželka asi jako trepky hadovi. Bojím se, má drahá hraběnko, že strávíte život prohledáváním světa a stejné nenajdete muže, jakého byste si přála.“

Yvette si povzdychla. „Ačkoliv se mi pomyšlení na to hnusí, máš asi pravdu. Mnohé jsem viděla, kteří splňovali tu či onu mou podmínku, ale nikdo z nich neodpovídal všem. Myslela jsem, že najdu druha v pohledném trubadúrovi, který se chlubil urozenou krví a slibnou zručností v řízení státních záležitostí, ale záhy mne opustil.“

Nízký ničema!“ zvolal Thorolf, potlačuje úsměv. Měl pocit, že neznámého trubadúra dokonale chápe.

Prosím, považuj vše, co jsem ti vyjevila, za tajemství. Neměla bych být tak důvěřivá vůči cizincům a lidem nízkého původu; mí rodiče mne často kárali pro můj přímý jazyk.“

Vaše tajemství jsou u mne v naprostém bezpečí. A teď jedna dobrá zpráva.“ Ukázal před sebe. „Tam za zatáčkou stojí Vulfilakova kovárna.“

 

 

Klisna při zmínce o konci cesty nastražila uši a zbytek vzdálenosti překonala rychlým cvalem. Zastavila až před dvojitými dveřmi vedoucími do kovárny.

Thorolf seskočil a pomohl dolů Yvette. Stála tam celá rozcuchaná a křečovitě se halila do Thorolfova pláště, pod nímž ukrývala korunku.

Počkej tady,“ řekl jí. „Nerad bych, aby se Vulfilac polekal tvého vzhledu.“

Sám vešel do kovárny, kde odlesky světla tancovaly po kovaném železe, zatímco jiskry vyletovaly oknem do noci jako malé karmínové světlušky. Kovářův příbytek se tísnil vedle mnohem větší dílny.

Ha, seržant Thorolf!“ zahřměl obří kovář. „Rád tě vidím, to tedy ano!“ Při řeči pokračoval v bušení do železné tyče rozžhavené doruda, kterou si kleštěmi přidržoval na kovadlině. Po chvíli kleště i kladivo odložil stranou a zavolal na chlapce, který šlapal měchy. „Odpočiň si, synku. Máme hosta.“

Dva hosty,“ opravil ho Thorolf a objal svého obrovského přítele, nevšímaje si jeho začerněného obličeje a rukou. Po chvíli oba muži vyšli ven a spěchali k Yvette. Thorolf řekl: „Hraběnko, dovolte, abych vám představil svého spolehlivého přítele Vulfilaka Kováře. Má pro vás nějaké šaty.“

Kovář se uklonil a Yvette se usmála a řekla: „Přeji ti stálého zdraví, dobrý muži. Kde jsou ty šaty?“

V mém ubohém příbytku, Veličenstvo. Budete mne laskavě následovat dovnitř?“

V kovárně prošli kolem velkého věšáku s nástroji: kleštěmi, pilníky a kladivy s hlavicemi nejrůznějších tvarů, kulatých, zašpičatělých i klínových. Kovář odstrčil závoru na malých dveřích a zavedl své hosty do prosté světnice svého obydlí. Odemkl prastarou truhlici a zamumlal:

Schovávám si věci své ubohé ženy na památku; ale vyberte si z nich prosím, co je vám libo, má paní.“

Yvette s úsměvem přistoupila k šatníku a stále si jednou rukou tisknouc korunku k hlavě, začala se přehrabovat v hromádce šatů. Znaleckým okem si prohlédla živůtek a řekla: „Hádám, že tvoje zesnulá žena byla plnějšího poprsí než já.“

Ano, a také byla vyšší, bohové ať jsou milosrdní její duši.“

Amen,“ řekla Yvette. „Máš i punčochy a střevíce?“

Ano.“ Kovář otevřel zásuvku pod příborníkem.

Báječné!“ zvolala Yvette a hrnula se k němu. „Dobrý muži, tvá štědrost bude odměněna, až se zase ujmu toho, co mi patří. Mezitím se musíš spokojit s mým poděkováním.“

Kovář pohlédl na hraběnku s posvátnou bázní muže, který spatřil Riannu, bohyni lásky. „Pokud - pokud vaše výsost nepohrdne mou prostou krmí…“

Ty nám nabízíš i večeři? Opravdu? Přijímám tvou nabídku; jsem tak hladová, že mi tvá prostá krmě bude připadat jako hostina. Teď prosím odejděte, dobří mužové, abych se mohla obléknout.“

Dobří mužové tedy odešli, kovář do kuchyně a Thorolf do stáje, aby nakrmil svou klisnu.

 

Když se Thorolf vrátil, Vulfilac nakládal guláš do misek, zatímco jeho syn krájel bochník černého chleba. Yvette čekala, oděná jako dokonalá hospodyňka, a z pod sukní jí vyčníval volán spodničky. Pod spodničkou měla ještě červené vlněné punčochy a pevné kožené střevíce. Na hlavě měla čepec, miniaturní turban držený pod bradou stužkou. Podala Thorolfovi jeho plášť a košili, řka: „Přátelé, hvězdy na obloze jasně září a já umírám hlady. Nechť hostina začne!“

 

 

Večeře byla takřka dojedena, když Yvette pozvedla svou korunku. „Dobrý Vulfilaku, nemohl bys pro mne najít kus staré látky, do které bych zavinula tohle? Byla by to ode mne hloupost předvádět se s ní ve městě.“

Ano,“ odpověděl kovář. „Synku, postarej se o to.“ Mávl lžící a pak pokračoval ve vyprávění: „Jak už jsem říkal, je k tomu třeba dobrý úsudek, když chcete rozeznat teplotu železa podle jeho barvy. Začínáme kovat, když září žlutě jako roztopené máslo, a pokračujeme, dokud se nezbarví do temné červeni. Kdybychom nepřestali včas, všechna práce by byla zmařena. Ale když se rozžhaví až doběla a odletují od něj jiskry, pak jsme ho zahřáli příliš a to je taky špatné. Železo se nehodí k ničemu a musí se přetavit…“ Kovář se obrátil ke dveřím. „Co je?“

Venku sesedali jezdci z koní. „Gondomarovi muži!“ zvolala Yvette. „Co budeme dělat?“

Ven kuchyňskými dveřmi, rychle!“ vyštěkl Thorolf. „Schovejte se v lese. Pomoz mi držet přední dveře, Vulfilaku.“

Ukaž jí cestu, chlapče!“ řekl Vulfilac. Hoch zvedl hadrový balíček, který ukrýval korunku. Pak ruku v ruce s hraběnkou vyběhl ven. Křik a bušení na dveře zesílilo. Thorolf vytáhl meč a rozběhl se za Vulfilakem do kovárny, kde kovář právě sundával ze zdi čtyři těžká kladiva.

Ke dveřím došli, právě když se v nich objevilo pět mužů, za jejichž zády šestý hlídal koně. Čtyři z těch pěti svírali v rukou meče, zatímco pátý držel nabitou kuši Jejich vůdce byl podsaditý statný, chlapík v bílém kabátci, oblečeném přes kožený, cvočky zdobený kyrys. Na prsou měl vyšitý emblém, ale muž nosil kabátec naruby, takže ho nebylo možné rozeznat.

Kde je hraběnka Yvette?“ štěkl muž.

O té dámě nic nevíme,“ řekl Thorolf.

Lháři! Stopovali jsme ji až k tůni na Risselu, kde jsi chytal ryby, a jeden sedlák nám řekl, žes; ji vezl za sebou na koni. Řekněte nám, kde je, a vám dvěma neublížíme.“

Nemohu ti říct, co nevím,“ opáčil Thorolf. „A teď se kliďte!“

Vulfilac dodal: „Teď není vhodný čas tlouci na dveře poctivého řemeslníka — “

Chopte se jich!“ rozkázal vůdce a ukázal mečem.

Čtyři muži vyzbrojení meči vykročili ve volném půlkruhu vpřed, ale když se dostali ke dveřím, byli nuceni natěsnat se vedle sebe. Vulfilac mrštil jedním ze svých kladiv. Kladivo zasáhlo s ošklivým zapraštěním nejbližšího jezdce do obličeje a srazilo ho na zem, kde zůstal ležet na zádech s tváří pokrytou krví.

Meče zařinčely a zaskřípaly. Thorolf shledal, že čelí dvěma mužům, z nichž jeden je vůdce, zatímco třetí tančil těsně za hranicí dosahu kovářových kladiv. Vulfilac znovu hodil, ale muž uhnul.

Ustupte, ať mohu zamířit!“ křičel muž se samostřílem zezadu.

Další vržené kladivo zasáhlo Vulfilakova protivníka do břicha a on se začal potácet, svíjet a úpět bolestí. Jeden ze dvou Thorolfových soků se ohlédl po svém příteli. Thorolf, který se až dosud jen bránil, jeho krátké nepozornosti využil a probodl mu kabátec coupé; jeho čepel projela muži skrz kožený kyrys do masa. Muž se se zasténáním skácel k zemi. Druhý jezdec zjistil, že čelí sám seržantovi i kováři.

Uskočil, zatímco muž s kuší pozvedl svou zbraň. Thorolf se bez brnění cítil jako nahý. Z této vzdálenosti by mu šíp projel vnitřnostmi jako horký rožeň máslem. Vulfilac po jeho boku mrštil posledním kladivem.

Střelec ustupoval a mířil kuší střídavě na jednoho a na druhého svého protivníka. V tu chvíli se v prachu za ním objevila drobná postavička. Tiše se sehnula pro jedno z ležících kladiv, zvedla ho do výše a zezadu jim střelci roztříštila hlavu. Střelec se svalil na zem.

Jezdec, který byl zasažen do břicha, se bolestivě plazil ke koním. Nezraněný bojovník a pacholek, který hlídal zvířata, mu pomohli do sedla. Pak všichni zmizeli i s neobsazenými koni. Yvette s kladivem v ruce a kovářovým synem po boku vešla do světla linoucího se otevřenými dveřmi kovárny.

Hraběnko!“ pokáral ji Thorolf. „Řekl jsem vám, abyste se skryla v lese!“

Žena mé krve,“ odpověděla důstojně, „se zbaběle neukrývá v lese, zatímco jiní riskují životy při její obraně.“

Ještě dobře, že tě neposlechla, Thorolfe,“ zavrčel kovář zatímco sbíral svá kladiva. „Bez její pomoci by alespoň jeden z nás měl šíp mezi žebry.“

Thorolf poklekl a prohlédl ležící těla. Pak vstal a řekl: „Tento se zdá být bezpečně mrtvý. Odtáhněte jeho tělo do lesa a ukryjte ho. Zítra podám hlášení strážným a pošlu je pro něj. To byla pěkná rána na někoho tak jemného, jako jste vy, hraběnko.“

Síla zoufalství, řekla bych,“ připustila Yvette. Pak ukázala na mrtvého muže v kabátci a dodala: „Toho bídáka znám; je to kapitán Gondomarovy stráže. Když obrátíš jeho kabát, uvidíš červeného medvěda Landaie. Ti, co přežili, pojedou k vévodovi a on pošle po mé stopě další skupinu. Než se vrátí, musíš mi najít čaroděje, který změní můj vzhled, aby mne nikdo nepoznal.Nemohl bys mne k tomu, mágovi ze Zurshnittu, o kterém jsi mi vyprávěl zavést ještě dnes v noci?“

Nikoliv, má paní,“ řekl voják. „Odsud do města je to ještě dobrá hodina jízdy. Všechny dveře už jsou jistě zavřené na závoru. Musíme tu strávit noc, na zemi, možná na slamníku a pokrývkách našeho přítele.“

To nedopustím,“ namítl Vulfilac. „Vzácná paní dostane mou postel.“

Štědrá nabídka,“ řekla hraběnka a dlaní zakryla zívnutí. „Jsem unavená. Mohu tu postel vidět?“

Nahoru po žebříku, madam.“

Yvette nesoucí korunku a Thorolf vylezli na půdu, kovář je následoval se svící. Yvette řekla: „Je to velká postel, můj dobrý Vulfilaku.“

Je moje a mé ženy. Teď v ní spím s chlapcem; ale dnes si ustele jinde a já taky.“

Tak obrovská postel by byla pro jednoho malého nocležníka směšným plýtváním. Jeden z vás ať si vezme druhou polovinu.“

Thorolf a Vulfilac si vyměnili pohledy. Thorolf řekl: „Nebylo by ode mne zdvořilé, abych zabral postel svého přítele. Vyspím se na podlaze.“

Ne!“ zvolal kovář. „Jako hostiteli přísluší rozhodnutí mně a já volím podlahu.“

Takto se přeli, dokud se mezi ně nevložila Yvette. „Čert vás vem s vašimi zdvořilostmi! Tábořila jsem v poli se svými vojsky a sdílení postele pro mne není ničím novým. Podle mě byste si měli hodit mincí.“

Mince přisoudila postel Thorolfovi. Yvette si svlékla šaty a narazila si korunku pevně na hlavu.

Vulfilac, pod vousy celý červený studem, se odvrátil. Thorolf zvolal: „Hraběnko! Takto jsem vás spatřil poprvé! Budete spát s tou věcí na hlavě?“

Jistě, stejně jako to dělá mnoho šlechticů a panovníků, aby se ujistili, že jim jejich klenoty ve spánku nikdo neukradne.“

Není to nepohodlné?“

Člověk si na to zvykne, stejně jako ty sis jistě zvykl chodit s mečem u boku… Thorolfe! Do mé postele v těch špinavých šatech nepolezeš! Svlékni se jako rozumný muž!“

Chceš říct - ehm—“

Ne, ty hlupáku, nedělám ti návrhy; má osoba je pro neurozené muže nedosažitelná. Půjč mi ten svůj velký nůž!“

Nechcete mne doufám probodnout ve spánku?“

Nikoliv; ale pokud ucítím, že do mne něco dloube, budu vědět, co s tím mám udělat. Dobrou noc!“









Diskuze ke článku
( Celkem: 0 )
Jméno:   
E-mail:   
Vzkaz: 
Aktivní odkaz přidáte takto:
link[http://www.adresa.cz]
Antispam:   
   



 
 
Zatím není vložen žádný komentář.
 
 

2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek |  Odkazy