Kdo to byl Ahasver

Napsáno: 09.04.2017    


Kategorie: Média  -  Osobnosti





Legenda o "bludném" či "věčném" židovi patří mezi ústřední mýty evropské kultury. Myslel si to mimo jiné i dánský filosof a teolog Soren Kierkegaard, který Věčného žida stavěl vedle Fausta a Dona Juana. Tato postava rozněcovala fantazii mnoha generací Evropanů na východě i západě kontinentu. A v obou částech byla po jednu dobu důležitou součástí optiky, kterou se lidé dívali na židy.

"Budeš putovat, dokud se znovu nevrátím," řekl prý Ježíš ševci, který jej nenechal při cest na Golgotu odpočinout si na lavičce před ševcovskou dílnou, a podle některých podání jej dokonce i udeřil. Prchlivý řemeslník v sobě nenašel dost milosrdenství a za to byl potrestán věčným blouděním.

To vše je jen legenda - folkloristé po Evropě nasbírali asi sto dvacet nejrůznějších verzí. Pravdivé je snad jen to bloudění. Již pár desítek let po Ježíšově smrti byli židé z Jeruzaléma vyhnáni a po dva tisíce let bloudili světem, a tak příběh o bloudícím židu jakoby zpětně potvrzoval pravdivost historky.

Na počátku

Ahasver, jak zní jeho nejčastější jméno, má zvláštní privilegium a prokletí, nemůže zemřít. Možnost, že jeden z Ježíšových současníků přežije do mnohem pozdějších dob, je vlastně naznačena už v Novém zákoně.

V Matoušově evangeliu (16,28) Ježíš říká: "Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří syna člověka přicházejícího se svým královstvím." To je možné chápat tak, že někteří současníci budou žít až do Ježíšova druhého příchodu. Záleží však samozřejmě na výkladu jednotlivých pasáží.

V Janovi 18,22 se zas objevuje římský strážce, který udeřil Ježíše. Toho jedna z verzí příběhu o Věčném židovi ztotožňuje s mužem, kterému Petr v Getsemanské zahradě (Jan 18,10) uťal ucho, jeho jméno je Malchos (případně Malchus). Právě on měl být tím, kdo se proti Ježíši provinil, a za to věčně putoval po zemi.

Malchos byl však jen jakýsi duchovní či historický příbuzný teprve o tisíc let později konstruované postavy. Za poznámku stojí, že už samotné okolnosti jejího vzniku vypovídají o tom, že Evropa tehdejší doby byla v mnoha ohledech jednotným kontinentem.

Počáteční fáze vývoje legendy se sice odvolává na starověké zdroje, ale pochází ze středověku. První zpráva o muži, který viděl na vlastní oči Ježíše, pochází ze 13. století, tedy z doby, která si potrpěla na vytváření dodatečných příběhů ilustrujících a doplňujících vyprávění obsažené v novozákonních textech.

Původcem pověsti je Roger z Wendoveru, mnich benediktinského kláštera v St. Albans a autor díla Flores historiarum. Podle této kroniky v roce 1228 Anglii navštívil arménský arcibiskup. Při své zastávce v klášteře St. Albans se ho mniši ptali na muže jménem Josef, který byl údajně přítomen ukřižování a měl být stále živ - jako svědek křesťanské zvěsti. Arménský hodnostář prý k údivu společnosti prohlásil, že s ním nedávno povečeřel. Muž údajně sloužil u Piláta jako dveřník a jeho pravé jméno bylo Cartaphilus. Když byl Ježíš odváděn od Piláta, prý ho udeřil a řekl: "Jdi rychleji, Ježíši, proč otálíš?" Ježíš mu prý odpověděl: "Já už jdu, ale ty budeš otálet, dokud nepřijdu." Krátce nato se Cartaphilus obrátil na křesťanství a přijal jméno Josef. Žil až dodnes (tedy nejméně do roku 1228) a byl velmi zbožným mužem. Pobýval především v Arménii.

Příběh měl už ve své době ohlas. Podle Phillipa Mouskese se arménský arcibiskup objevil ještě 1243 v Tournai. Podání Rogera z Wendoweru převzal další benediktin Matouš Pařížský do své Velké kroniky z roku 1259.

Na opatství v St. Albans se v roce 1252 zastavili jiní Arméni, kteří vyprávěli podobný příběh. To bylo považováno za dostatečný důkaz o jeho pravdivosti, a také za velkolepý doklad křesťanského náboženství.

Verze příběhu podaného Rogerem z Wendoveru má i českou obdobu ze 14. století. Ta podle Ottova slovníku v této souvislosti hovoří o rytíři Janovi, kterého ztotožňuje se Šimonem, jenž Ježíšovi pomohl nést kříž.

Budeš putovat

Nejrůznější verze legendy o židovském ševci čí římském žoldákovi zřejmě žily vlastním životem, ale po dlouhá staletí o nich nebylo příliš slyšet. Vynořily se až na prahu jiné éry.

Nejdůležitější, nejznámější a nejvlivnější verze legendy o Ahasverovi však v rozporu s častým míněním není středověká a ani katolická. Skutečný úspěch totiž tato pověst zaznamenala až o mnohem později v severním Německu v luterských kruzích. Právě díky této tradici je příběh bludného žida znám i dnes.

Příběh o židu Ahasverovi pochází od Lutherova současníka, Paula von Eitzena (1522-1598), šlesvického luterského biskupa, který v mládí studoval v Wittenbergu. V roce 1602, až po jeho smrti, vydal Christoff Crutzer v Leidenu osmistránkovou knížku "lidového čtení", která pojednává o tom, jak se Paulus von Eitzen v roce 1542 setkal s mužem zvaným Ahasver (Ahasuerus). Ten prý o sobě prohlásil, že je "věčným židem". O obsahu spisku nejlépe vypovídá jeho plný titul: Krátké popsání a vyprávění příběhu žida zvaného Ahasuerus, jenž byl přítomen Kristově ukřižování a který navíc křičel, podobně jako ostatní, "Ukřižujte ho, ukřižujte ho!" a který, místo aby si přál jeho vysvobození, chtěl propouštění vraha Barabáše; a přece, po ukřižování shledal, že se již nemůže vrátit do Jeruzaléma a již nikdy více nebude moci uvidět svou ženu a děti, a zůstal naživu až dosud a přišel pobýt do Hamburku před několika lety atd atd.

Setkání s Ahasverem proběhlo takto: von Eitzen se v zimě 1547 ještě jako mladý muž vrátil z wittenberských studií domů za rodiči do Hamburku. V neděli šel do kostela, kde si všimnul vysokého shrbeného padesátníka, který stál bosý a chatrně oblečený přímo proti oltáři. Kdykoli během kázání uslyšel jméno Krista, pokorně se poklonil a bil se při tom do prsou. Doktor von Eitzen muže po bohoslužbě vyhledal a hovořil s ním. Dotyčný řekl, že se narodil jako žid v Jeruzalémě, jmenuje se Ahasver a původně byl ševcem. Tvrdil, že Ježíše považoval za buřiče, kterého je třeba odstranit. Spolu s ostatními prý udělal vše proto, aby dostal Ježíše před soud. Když pak Ježíš kráčel s křížem kolem Ahasverova domu na Golgotu, chtěl si tam odpočinout. Ale Ahasver, ze zloby a také aby získal respekt před ostatními židy, Ježíše nenechal odpočívat a naopak ho popohnal. A tehdy mu Ježíš předpověděl, že bude putovat. Ahasver postavil dítě, které měl v rukou, na zem a chtě nechtě musel Ježíše následovat až na Golgotu. Tam viděl jeho utrpení a krutou smrt. Pak náhle ucítil, že už se nemůže vrátit domů k rodině, ale že ho cosi nutí jít do cizích zemí. Když se pak po létech vrátil do Jeruzaléma, zjistil, že město je zbořené a nezůstal v něm kámen na kameni. Domníval se, že to byla Boží vůle, aby vedl tento bídný a nekonečný život, a že jeho posláním je židům ukázat, že Kristus trpěl a umožnit jim, aby i oni byli přivedeni k pokání a obrácení.

Muž uvedl, že by si sám přál, aby ho Bůh již zbavil tohoto trápení. Doktor von Eitzen Ahasvera spolu s jiným hamburským učencem zkoušeli ze znalosti reálií ze zemí, které údajně navštívil. Ukázalo se, že měl rozsáhlé znalosti o starých dějinách. "Tak bylo nemožné nebýt přesvědčen o pravdivosti tohoto příběhu, a vidět, že co je nemožné u lidí, je možné u Boha."

Když byl Ahasver po dobu svého pobytu v Hamburku pozván k někomu na návštěvu, vždy jen velmi málo jedl a pil. Jestliže mu byly nabídnuty peníze, vzal jen drobné mince a hned je rozdal chudým, aby ukázal, že Bůh se o něj postará a že lituje hříchů, které z nevědomosti spáchal. Byl velmi tichý, sám od sebe nemluvil a jen odpovídal na otázky jemu kladené, nikdo ho nikdy neviděl se smát. Hovořil prý plynně němčinou, kterou se mluvilo v Hamburku, ale dokázal mluvit jakýmkoli jazykem včetně místních dialektů. Nikdy se ale nezdržel na žádném místě dlouho a brzy se vydal na cestu.

Brožura zaznamenává, že v roce 1575 dva němečtí vyslanci do Španělska podobného muže viděli v Madridu, kde svůj příběh vyprávěl plynulou španělštinou. Knížka pak dále vypočítává další místa, kde všude byl od té doby vidět, včetně daleké Moskvy.

Legenda samozřejmě pracuje s mnoha detaily staršího příběhu, známého z Rogera z Wendoveru a dalších zpracování. I zde se objevuje odkaz na Matouše 16,28. V zásadě se ale jedná o dílo, které je značně nezávislé na starších pramenech. Také teprve zde je jasně zdůrazněno židovství muže, který byl odsouzen k věčnému putování.

Kdyby von Eitzen nebo Crutzer ještě žili a vydavatel jim řádně platil poplatky za každý prodaný kus, mohli z nich být boháči. Během jediného roku se v německých zemích objevilo osm vydání a do konce 18. století vyšla brožura čtyřicetkrát! Známo je také osm vydání ve vlámštině, francouzsky vyšla již v roce 1609. Do Anglie dorazila v upravené verzi roku 1625. Nechyběly ani překlady do severských jazyků. Ve státech jako bylo Švédsko, Dánsko či Island byla knížka publikována ještě před tím, než na jejich území dorazili nějací židé. Pojem "žid" byl mezi tamějšími lidmi tak málo známý, že překladatelé museli hledat způsob, jak čtenářům hlavní postavu přiblížit. Ve finštině například byl nazýván Jeruzalémský švec. Každá národní verze měla svá specifika a své detaily, které k ní překladatelé či předkladatelé dodali - jak ostatně bylo běžné i u mnoha jiných podobných děl.

Legenda oživená na přelomu 16. a 17. století do značné míry odráží napětí ve vztazích luteránů vůči židům. Luther považoval svou reformovanou verzi křesťanství za poslední slovo ve zjevení pravého náboženství a usiloval o konverzi židů na svou novou víru. Podle jeho názoru už židům nic nebránilo v přijetí této "očištěné" víry. Židé ale Luthera zklamali, a tak se z něj v druhé fázi života stal vášnivý antisemita, například v roce 1543 vydal spis O židech a jejich lžích.

Příběh souvisel také se vzrůstem protižidovských nálad kolem roku 1600, kdy měl údajně přijít Antikrist, jemuž měli židé pomáhat. Kolem roku 1666 měl zas podle některých výkladů Zjevení 13,18 nastat druhý příchod Krista. Právě proto měl v této době Ahasver přijít do křesťanské Evropy, aby zde očekával své vysvobození.

Co do jména?

Ahasver byl odsouzen k věčnému putování, tedy ke dvěma trestům najednou - bloudění prostorem a bloudění časem. Odtud také pochází rozdvojení patrné v tom, jak je v jednotlivých zemích tento muž nazýván.

V germánských zemích se mu říká "věčný" či "nesmrtelný" žid. Německy Der Ewige Jude, v holandštině De eeuwige Jood.

V románských zemích je to "putující žid", francouzsky Le Juif Errant, španělsky Ebreo či Judío Errante či také italsky Ebreo errante.

Anglické pojmenování The Wandering Jew spadá do "románské" větve, protože se do Británie dostal přes francouzštinu. Česky se Ahasverovi říká Věčný žid - nikoli náhodou, protože k nám se příběh dostal z Německa. V maďarštině se používají obě verze.

Popularita příběhu se projevila i četnými verzemi o jeho vlastním jméně. Vedle Malcha, známého z Nového zákona, Cartaphila od Rogera z Wendoweru a Ahasvera od Pauluse von Eitzena se objevuje ještě Isaac Laquedem, tak ho znali ve Francii.

V Itálii se kromě jména Malcho po­užívalo též jméno Buttadaeus či Buttadeo, tedy "ten, kdo udeřil Boha". Podle některých verzí to bylo železnou rukavicí, tato varianta pochází z příběhu o "strážci" a nikoli "ševci". Za úder do Ježíšovy tváře byl Buttadaeus odsouzen chodit po zbytek dějin kolem kamenného sloupu. Později směl vyjít na povrch, ale musel chodit po světě jako věčný bludný žid. Astrolog Guido Bonnati, současník Dantův, uvádí, že svědek Ukřižování jménem Johannes Buttadaeus byl viděn v Mugellu roku 1413 a ve Florencii 1415.

Podle Španělů se Věčný žid jmenuje Juan Espera en Díos a na čele má ohnivý kříž, který neustále spaluje jeho mozek. (Muž říkající si tak byl v roce 1547 odsouzen toledskou inkvizicí). V Rusku má jméno Falas, Fanjas nebo Kalos. Třikrát denně jej požírá divoká šelma.

Liší se i údaje o jeho motivech. Podle některých Ahasver Ježíše považoval za heretika a svůdce lidu. Jiní tvrdí, že jednal ze zloby, případně aby se předvedl před ostatními židy.

Také jeho povolání je nejisté, kromě ševce a římského strážce byl podle některých tvrzení zaměstnán u Sanhedrinu.

Snad všechny verze se shodují na tom, že se Ahasver kál a byl pokřtěn jako katolík. Od té doby chodí po světě bos, hlásá ve všech jazycích Ježíšovo učení a vyzývá hříšníky ke kajícnosti. Není tedy možné zcela jasně říci, že jeho nesmrtelnost je prokletím, je zároveň určitým posláním. Lidová tradice vlastně v jistém smyslu vychází z teorie svatého Augustina, podle kterého má být existence židů uprostřed křesťanů tolerována, protože židé hrají úlohu "svědků pravdy" (testes veritatis), byli svědky Ježíšovy smrti a vzkříšení.

Na cestě

Lidová fantazie v některých zemích termínem "bludný žid" obdařila jednu zvláštní rostlinu vybavenou neobvyklou schopností. Může růst i v těch nejméně příznivých podmínkách, a pokud ji vytrhneme a přesadíme jinde, okamžitě zapustí kořeny na novém místě a roste bez potíží dál.

Věčný či bludný žid z křesťanské legendy mohl věčně bloudit jen díky zvláštnímu kouzlu, které jej pravidelně omlazovalo. Stárne jako kdokoli jiný, ale když dosáhne věku sta let, onemocní podivnou chorobou a když se z ní vyléčí, stane se třicetiletým mužem.

Po celý středověk a raný novověk se objevovaly zprávy o tom, kde všude byl Věčný žid viděn. Vyprávěli o něm často tuláci za jídlo a ubytování, nebo se za něj rovnou vydávali, když se objevily zákony proti potulce. Někdy byli podrobováni zkouškám pravdivosti od místních učenců, občas úspěšně.

Ahasver měl být mimo jiné viděn v roce 1547 v Hamburku, ve Španělsku v roce 1575, Vídni 1599, Lübecku 1601 a 1603, Praze 1602, Bavorsku 1604, Ypres 1623, Bruselu 1640,1766 a 1774, Lipsku 1642, Paříži 1644, Stamfordu 1658, Astrachani 1672, Frankensteinu 1676, Mnichově 1721, Altbachu 1766, Newcastlu 1790. Naposledy byl podle Desert News z 23. září roku 1868 viděn ve Spojených státech, když v Salt Lake City navštívil mormona O Gradyho.

Tento ne zcela úplný výčet nám může cosi připomenout - putování židů středověkou i novověkou Evropou. Ve 14.-16. století byli židé po celé Evropě přesouváni z místa na místo, byli to - doslova - "bludní židé". V roce 1290 byli vyhnáni z Anglie, v letech 1306-1394 byli zas opakovaně vypuzeni z Francie, v roce 1400 z Prahy, 1420-93 z Rakous, 1492 ze Španělska, 1497 z Portugalska, 1498 a 1506 z Provence, 1424 a 1519 z některých německých států atd. - ani tento výčet není úplný. Tak se do evropské obraznosti otiskla zkušenost s židy jako těmi, kdo jsou v neustálém pohybu po světě.

V zrcadle světa

Nucené putování židů, které se odrazilo v obrazu Ahasvera, se stalo předmětem úvah křesťanských teologů a historiků, dávno před vznikem "luterské" verze legendy. Bludný žid nebyl jeden konkrétní žid, ale představitel židů obecně. Mimo jiné těch židů, kteří odmítli Ježíše jako Mesiáše.

V roce 1208 vydal papež Innocenc III. bulu, v níž napsal: "Bůh učinil z Kaina tuláka a psance na zemi, avšak označil jej znamením, aby jej nikdo nezabil. Tak i židé, ačkoli proti nim křičí Kristova krev, nesmí být zabiti, dokud křesťané nezapomenou na Boží přikázání, ale musejí zůstat poutníky na zemi, dokud se jejich tvář nezahalí studem a dokud nevyhledají Pána Ježíše Krista."

Podle jiných názorů nebyl podstatný důvod, proč židé putují, ale pouze fakt, že putují. Například někdy kolem roku 1700 německý spisovatel Johann C. Wagenseil dospěl k závěru, že Romové jsou větví židovského národa, protože mají, podobně jako židé, sklon putovat. Francouzský psychiatr Henry Meige z psychiatrické léčebny La Salpdeckou hypotézu o "bludných neuropatech". Na základě studia několika případů židovských uprchlíků vytvořil teorii, podle které tito lidé trpěli "patologickou nestálostí", předávanou po generace. Židé byli označeni jako skupina, která má problém se začleněním do společnosti. Putování a nezakořeněnost se prostě stalo jednou z hlavních charakteristik židů v očích většinové společnosti.

Zároveň ale s nástupem osvícenství a vznikem nové třídy intelektuálů a nezávislých umělců mění postava věčného žida své tradiční místo a začíná hrát jinou roli. Obraz člověka vzdorujícího osudu a pozemským mocnostem vzrušoval zejména romantické básníky, literatura jej obvykle zobrazovala jako osamělého tragického hrdinu.

I neúplný výčet autorů, kteří motiv věčného žida použili ve svých dílech, připomíná příručku literární historie: P. B. Shelley, C. F. D. Schubart, Croly, Nathaniel Hawthorne, Alexandre Dumas, Nikolaus Lenau, Chamisso, Schlegel, Andersen, Kipling, Twain, O. Henry, John Galsworthy, Nabokov, Stefan Heym. Také Goethe uvažoval o tom, že sepíše báseň o setkání Ahasvera se Spinozou. Z českého hlediska je samozřejmě obzvláště pozoruhodný Pražský chodec od G. Apollinaira, který popisuje spisovatelovo setkání s Věčným židem v Praze začátku 20. století. Jeho Ahasver je ale poněkud bizardním erotomanem navštěvujícím pražské i jiné nevěstince.

Ahasver byl zajímavý i pro výtvarníky, zobrazit tento motiv se pokusili mimo jiné Caspar David Friedrich, Gustave Courbet a později Marc Chagall. Přelomové byly nepochybně rytiny Gustava Doré z roku 1856, které ostatně patří k vrcholu jeho tvorby. Právě dvanáct Dorého grafik nejsilněji ovlivnilo představu dnešních lidí o tom, jak Věčný žid vypadá.

Ahasver zaujal i skladatele. Například v roce 1852 vznikla ve Francii opera Věčný žid od Jacqua Fromentala Halévyho, na stejný motiv sepsal pro BBC o sto padesát let později operu také Brit Robert Saxton.

Z našeho hlediska je však nejzajímavější již zmíněný posun, ke kterému u některých autorů ve vnímání Ahasvera došlo. Někteří svobodomyslní intelektuálové využili postavy Věčného žida jako symbol společenského pokroku. Volnomyšlenkáři a antiklerikálové jej využili jako postavy svědčící o "zločinech" které církev spáchala během staletí své nadvlády nad společností.

Nejtypičtějším a zejména nejvlivnějším autorem tohoto proudu byl Francouz EugVěčný žid bojuje proti sociálním nespravedlnostem a účtuje s katolicismem a mocí církve. Sue vydával román časopisecky na pokračování od léta 1844 do léta 1845 ve 169 dílech. Jeho Věčný žid hraje kladnou úlohu, ničemou je tu na­opak "jezuita". "Obuvník" Ahasver se stal ikonou francouzského socialismu. Právě Suovo podání rozšířilo znalost pojmu "věčný žid" mezi Evropany oné doby. Už ve Francii měl román obrovský úspěch, magazín Le Constitutionel, který jej vydával, díky němu zvedl svůj náklad z 3 600 na 20 000 výtisků.

Rumunský historik Andrei Oisteianu mapoval rozšíření mýtu v Rumunsku a okolních zemích. I v tomto prostředí, kde přetrvávalo antijudaistické nebo k židům kritické vyznění mýtu, se objevily také humanističtější a "heroičtější" interpretace. Oisteianu ukazuje, jak transylvánští Rumuni viděli ve Věčném židovi vlastní obraz, obraz národa bez vlasti, odsouzeného dějinami žít pod habsburskou mocí. Historik Sorin Mitu tvrdí, že identifikace sedmihradských Rumunů s Věčným židem vedla k soucitnému a empatickému vztahu k židům, ať už biblickým nebo současným. Doložil to rozborem značného množství rumunsky psaných literárních děl, které k židům a jejich osudu přímo odkazují, a to od 40. let 19. století až do roku 1918. Ještě v 80. letech se však objevil tento motiv u Adriana Paunesca, v básni My, pastýř a rabín:

Židé bez vlasti
v mrazivém světě
Rumuni bez vlasti
ve svých vlastních domovech.

Tradiční chápání legendy mělo možná antijudaistické vyznění, ale jejím hlavním účelem bylo podnítit křesťany ke správnému životu. Skuteční antisemité tvrdého jádra si mýtu všimli až v druhé půli 19. století. Například ve Francii během Dreyfussovy aféry byl Věčný žid použit jako vděčný symbol židů vůbec. Pomocí tohoto symbolu antisemité zpochybňovali přítomnost židů ve společnosti a jejich status jako občanů. Nezakořeněnost a kulturní odlišnost, případně údajná nepřizpůsobivost židů se dala dobře demonstrovat na příkladu "Věčného žida" jako typického představitele celého společenství.

V německých zemích, odkud kdysi příběh o Věčném židovi vyšel do světa, se nakonec legenda dočkala nejkontroverznějšího zpracování. V roce 1940 vzniknul nacistický dokumentární film Der ewige Jude, byť jen volně inspirovaný starou legendou.

Film měl podle mínění Hitlera a Goebbelse navázat na úspěch historického dramatu Jud Süss. Oba filmy patřily do řady pseudouměleckých děl, která měla německou společnost propagandisticky získávat pro protižidovskou politiku. Film Der ewige Jude byl cíleně nasazován tam, kde se chystaly deportace židů. Někde proto musely celé vesnice shlédnout Věčného žida povinně, patřil rovněž k součásti výchovy Hitlerjugend. Chodili na něj také příslušníci policie, armády, personálu koncentračních táborů a SS. Zvláštní verze vznikly pro promítání v Nizozemsku a Francii.

Film měl však nesrovnatelně menší ohlas než Jud Süss. Podle hlášení tajné policie na film chodili jen politicky nejaktivnější a "nejvyspělejší" diváci, zatímco typické filmové publikum se tomuto dílu vyhýbalo. Goebbels, který byl autorem nápadu, navíc po kontrolním promítání usoudil, že některé scény jsou pro veřejnost příliš ostré a nechal vyrobit sestříhanou mírnější verzi přijatelnou pro ženy a děti. Závadnými byly shledány například záběry na rituální košerování zvířat, které měly vyvolat odpor diváků. Také Hitler, zapřísáhlý vegetarián, byl podle dobových svědků řeznickou scénou otřesen. Dnes je film v Německu zakázán.

Doma

Ve 20. století začala podmanivost legendy a jejího hlavního hrdiny vyprchávat. Motiv Věčného žida však od poloviny 19. století našel překvapivé použití v reklamě. Šlo při tom o nejrůznější výrobky, většinou reklama zdůrazňovala dlouhověkost či vytrvalost. Věčný žid byl obvykle zobrazován většinou jako muž kolem padesátky s dlouhým vousem, v roztrhaném oděvu, bosý nebo v sandálech, v ruce hůl. Někdy je v pozadí vidět loď. Dokonce i obrázky a pohlednice Věčného žida bývaly dobrým artiklem.

Postava Ahasvera od určité doby už asi paradoxně rezonovala jen v židovském prostředí. Jeden z teoretiků sionismu Leon (Lev) Pinsker ve svém díle Autoemancipace použil motiv Ahasvera jako paradigma exilu, které je nutné překonat. Židovští malíři Chagall, Maurycy Gottlieb, Richard B. Kitaj nebo Michael Sgan-Cohen se vraceli k postavám putujících souvěrců. Putování a hledání kořenů se samozřejmě objevovalo i v literatuře (Robert A. Heinlein, Phillip Roth). Rozsáhlý esej Roberta Rotha, pro nějž se hledání ztracené domoviny stalo hlavním motivem jeho spisů, dokonce nese název jasně odkazující na legendu: Juden auf Wanderschaft.

Zájem současných židů o legendu ilustruje i fakt, že tomuto tématu byla na přelomu let 2001/2002 věnována velká výstava v Muzeu židovského umění a dějin v Paříži. Redaktorka židovského časopisu Tikkun v této souvislosti konstatovala, že nejen zbožní, ale i mnozí sekulární židé si při pohledu na obrázky "Věčného žida" řekli: "To je také můj příběh, náš příběh. Jsme bloudící národ a jsme na to hrdí. Po staletí jsme se museli přizpůsobovat novým podmínkám a obstáli jsme."

Na výstavě promítali u východu záběr na Chaplina, jak smutně odchází po cestě. S každou šlépějí se ale jeho krok postupně rozveseloval.


Ahasverovi bratři (a sestry)

Předobrazem Ahasvera je jeden z prvních lidí, Kain. Také on nesl znamení své viny, také on byl podle tradičního chápání odsouzen k neustálému putování (i když bible výslovně říká, že se "usadil v zemi Nód"). Korán se zmiňuje o muži jménem Sameri, kterého Mojžíš proklel a odsoudil k věčnému putování za to, že pomáhal vyrobit zlaté tele. Mnohem více materiálu tohoto druhu najdeme v antické mytologii. Například frygického krále Tantala bohové odsoudili k věčnému utrpení v podsvětí. Stojí po pás ve vodě a nad ním visí ovoce. Když se chce napít, voda před ním ustoupí, když se natáhne po ovoci, to se od něj vzdálí. Atlas byl odsouzen k tomu, aby navěky držel nebeskou klenbu na svých zádech. Prométheus byl přikován ke skále a orel mu každý den vyklove játra. Sisyfos musí věčně koulet velký kámen do vrchu. A konečně - i Odysseus byl donucen věčně putovat do Ithaky, dokud se za něj u Dia nepřimluvila Pallas Athéna. Trestu nesmrtelnosti neunikly ani ženy. Nymfa Kallistó přísahala, že navždy zůstane pannou. Slib porušila a stala se souhvězdím Velká medvědice - a její synek Malou medvědicí. A ještě jedna žena by si zasloužila zmínku. Bludný žid měl v evropských legendách svou ženskou obdobu jménem Kundry. Ta smí zemřít díky posvátné moci Svatého grálu. Hovoří se o ní v Parsifalovi od Wagnera. Obecně vzato se legendy tohoto druhu vyznačují dvěma rysy. Hlavní postavou je člověk, který se provinil a hledá i po smrti odpuštění u oběti svého provinění, podobně jako je tomu u starých legend o upírech. Druhým znakem je to, že trest věčného utrpení se objevuje u postav, které se postavily proti bohům. Ti jediní ostatně mají moc udělit nesmrtelnost, ať už v dobrém nebo špatném.

Bludný Holanďan

Duchovním bratrem Ahasvera je jiná postava evropských mýtů, zvaná Bludný Holanďan. Podle této legendy byl vrah jménem Falkenberg odsouzen k plavbě na lodi bez posádky. Doprovázeli ho jen dva duchové, jeden tmavý a druhý světlý, aby hráli kostky o jeho duši. Podobný motiv zpracoval anglický básník Samuel Coleridge v Písni o starém námořníku. Tam se ovšem námořník provinil tím, že zabil albatrosa. Nakonec byl z lodi vysvobozen, ale musí chodit po zemi a vyprávět o svém příběhu každému, koho potká. Podle jiné verze byl námořník kapitánem a chtěl za každou cenu obeplout mys Horn. Zapřísáhl se Bohu (případně ďáblu), že mys obepluje, i kdyby to mělo trvat věčnost. Bůh - a nebo ďábel - ho vzal za slovo a nechal ho věčně připlouvat k vytčenému cíli. Na lodi totiž čas plyne jinak. Každých sto let kapitán přistane u břehů, aby našel ženu, která by byla ochotná sdílet s ním jeho osud. Jméno kapitána je Vanderdecken, a je možné, že jde o skutečné jméno kapitána, který se mys pokusil obeplout. Legenda se objevila v éře rychlého rozvoje námořní plavby, kdy se bojovalo o to, kdo první obepluje mys Horn na jihu Ameriky, případně mys Dobré naděje na jihu Afriky. I tato legenda měla nejrůznější varianty, většinou přichází trest poté, co se námořník postavil Bohu nebo duchům vládnoucím v dotyčné oblasti. Společným jmenovatelem většiny verzí bylo jedno téma - loď bez posádky nebo posádka, která ožívá jen za tmy. Často se snaží kolemjedoucím lodím předat vzkazy pro dávno mrtvé lidi. S motivy této pověsti pracoval Richard Wagner v opeře Létající Holanďan.

Jan Fingerland je publicista, spolupracovník T&S.
https://old.cdk.cz/ts/clanky/92/ahasver-vecne-na-cestach/









Diskuze ke článku
( Celkem: 0 )
Jméno:   
E-mail:   
Vzkaz: 
Aktivní odkaz přidáte takto:
link[http://www.adresa.cz]
Antispam:   
   



 
 
Zatím není vložen žádný komentář.
 
 

2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek |  Odkazy