Ukázka knihy - Narrenturm - Husitská trilogie 1

Napsáno: 05.01.2017    


Kategorie: Média  -  Čtenářský denník





Sapkowski, Andrzej - Husitská trilogie 1. - Narrenturm.doc

Nemohu jinak než zmínit úryvek knihy Husitská trilogie 1. - Narrenturm, která člověka chytne a nepustí. Je to stejný skvost jako Zaklínač, místy možná i lepší a žertovnější.

Ukázka knihy - Kapitola první

ve které má čtenář možnost poznat Reinmara z Bělavy zvaného Reynevan, a to hned z několika jeho silných stránek současně, mezi než je možno započítat znalost ars amandi, Starého zákona a jízdy koňmo. Kapitola pojednává rovněž o Burgundsku – jak zeširoka, tak do hloubky.

Otevřeným okénkem světničky bylo na pozadí po nedávné bouřce ještě ztemnělého nebe vidět tři věže: nejbližší na radnici, vedle ní vysokou a štíhlou zvonici kostela svatého Jakuba a o kus dále válcovitou hlásku knížecího hradu. Kolem kostelní věže poletovaly vlaštovky vyplašené nedávným vyzváněním. Při bouři bily také zvony kostelů Nejsvětější Panny Marie a Božího těla, jejich věže však z okénka v zadním traktu kláštera a hospice augustiniánů vidět nebyly.

Byl čas sexty – poledního modlení. Řeholníci začali Deus in auditorium. A Reinmar de Bielau zvaný Reynevan políbil rozpálené rameno Adély von Sterza, vymanil se z její náruče a ulehl po jejím boku na potem zvlhlé prostěradlo.

Přes klášterní zeď sem z města doléhal křik, rachot povozů, dunění prázdných sudů a řinkot měděného i cínového nádobí. Byla středa, den trhu, na který do Olešnice pravidelně přijížděly a přicházely houfy kupců i kupujících.

 

Memento, salutis Auctor

quedi nostri quondam corporis

ex illibata virgine

nascendo, formam sumpseris.

Maria mater gratiae,

mater misericordiae,

tu nos ab hoste protege,

et hora mortis suscipe…

 

Už zpívají hymnus, pomyslel si Reynevan a paží objal z dalekého Burgundska pocházející choť rytíře Gelfrada von Sterza. Hymnus. Jak rychle pomíjejí chvilky štěstí. Člověk by si přál, aby trvaly věčně, leč ony odletí jako prchavý sen…

„Reynevane… Mon amour… Můj sladký…“

Adéla dychtivě a náruživě přerušila jeho ospalou melancholii. Též si uvědomovala, jak čas utíká, ale zjevně jej nehodlala ztrácet filosofickými úvahami.

Adéla byla docela nahá. Nahá jako prst.

Jiný kraj, jiný mrav, přemítal Reynevan, jak zajímavé, ba vzrušující může být poznávání světa a lidí. Kupříkladu Slezanky a Němky, když už k tomu dojde, si nikdy nenechají vyhrnout košile výše než k pupku. Polky a Češky si je ochotně vyhrnují samy a až nad prsa, ale ani za nic je nesyléknou úplně. A Burgunďanky, ach, ty ze sebe v mžiku shazují vše, jejich žhavá vášnivost, jak se zdá, nesnese na těle ani hadřík. Jak krásná země musí být to Burgundsko, jak nádherný kraj. Tyčící se hory, povlovné pahorky. A doliny…

„Ach, aaach, mon amour…“ vzdychala Adéla, tisknouc se k Reynevanovým dlaním celou svou burgundskou krajinou.

Mezi námi, Reynevanovi bylo teprve třiadvacet let a přílišným znalcem světa rozhodně nebyl. Znal málo Češek, ještě méně Slezanek a Němek, jednu Polku, jednu Cikánku a pokud jde o jiné národy, jednou dostal košem od Maďarky. Jeho erotické zkušenosti nebyly nikterak impozantní – ani kvantitativně, ani kvalitativně. Ovšem i tak byl na ně patřičně hrdý. Jako každý žlázami ovládaný cucák se považoval za nepřekonatelného svůdce a milovníka, před nímž něžné pohlaví neukryje žádné tajemství. Po pravdě řečeno: dosavadních jedenáct dostaveníček s Adélou von Sterza naučilo Reynevana o ars amandi více než celé tři roky studií v Praze. Přitom se nedovtípil, že Burgunďanka vlastně učí jeho, byl si jist, že z jeho strany jde o vrozené nadání.

 

Ad te levavi oculos meos

qui habitas in caelis

Ecce sicut occuli servorum

ad marním dominorum suorum,

Sicut oculi ancillae in manibus dominae suae

ita oculi nostri ad Dominům Deum nostrum,

Donec misereatur nostri

Miserere nostri Domine…

 

Adéla chytila Reynevana za krk a strhla ho na sebe. Reynevan popadl to, co bylo třeba, a miloval ji. Miloval ji a jako by to nestačilo – šeptal jí do ouška vyznání své vroucné lásky. Byl šťasten. Nesmírně šťasten.

*

Za své štěstí Reynevan vděčil, samozřejmě nepřímo, církevním světcům. Bylo to tak:

Jako pokání za hříchy, jenž byly známy výlučně jemu a jeho zpovědníkovi, slíbil slezský rytíř Gelfrad von Sterza vykonat pouť ke hrobu svatého Jakuba. Cestou však změnil plány. Dospěl k názoru, že do Compostely je příliš daleko a poněvadž přímluva svatého Jiljí není také k zahození, bude úplně stačit pouť do Saint-Gilles. Ale ani toto poutní místo mu nebylo souzeno navštívit. Dospěl pouze do Dijonu, kde se náhodou seznámil s překrásnou, teprve šestnáctiletou Burgunďankou Adélou de Beauvoisin. Dívka, jež Gelfrada zcela okouzlila, byla sirota, měla pouze dva bratry, povaleče a darmojedy, kteří ji bez velkých cavyků provdali za cizího rytíře. I když podle vědomostí obou bratrů leželo Slezsko někde mezi Eufratem a Tigridem, byl pro ně Sterza ideálním švagrem: nezajímal se o dědictví po rodičích a dokonce ani o věno. A tak se burgundská kráska dostala do Heinrichsdorfu, obce poblíž Minstrberka, která byla v držení jejího manžela. A právě v Minstrberku padla do oka Reinmarovi z Bělavy. A on jí.

„Aaach!“ vykřikla Adéla a zapletla nohy na Reynevanových zádech. „Aaaaa-ách!“

Nikdy by k tomu áchání nedošlo, všechno by skončilo u vláčných pohledů a kradmých gest, kdyby nebylo třetího světce, jmenovitě Jiřího. Na svatého Jiří roku 1422 se totiž Gelfrad ze Šterců vydal s houfem dalších křižáků na válečnou výpravu proti husitům, zorganizovanou braniborským kurfiřtem a míšeňským markrabětem. Valného úspěchu tehdy křižáci nedosáhli, jen co je pravda, vpadli do Čech a horempádem se odtamtud zase stáhli. Ačkoliv se střetu s husity vyhnuli, i tak došlo k obětem. Jednou z nich byl i křižák Gelfrad von Sterza, který si při pádu z koně zlomil nohu tak ošklivě, že se až dosud, jak vyplývalo z dopisu, který poslal rodině, musel léčit někde v Pleissenlandu. A tak se slaměná vdova Adéla, přebývající mezitím u manželových příbuzných v Běrutově, mohla bez překážek scházet s Reinmarem z Bělavy v jeho podkrovní světničce v komplexu olešnického kláštera, nedaleko špitálu, kde Reynevan pracoval.

*

Mniši v chrámu Božího těla začali zpívat druhý z předepsaných žalmů. Musíme si pospíšit, zalitoval v duchu Reynevan. Při capitulum, nejpozději při kyrie musí Adéla opustit hospic. Nikdo ji tady nesmí zahlédnout.

 

Benedictus Dominus

qui non dedit nos

in captionem dentobus eorum.

Anima nostra sicut passer erepta est

de laqueo venantium…

 

Reynevan políbil Adélu na bříško, načež se zhluboka nadechl a inspirován zpěvem vnořil tvář do henny a nardu, prustvorce a skořice, do vůně stromoví kadidlového, myrrhy a aloe a všech balzámů nejvzácnějších. Adéla se prohnula jako luk, vztáhla ruce, vjela mu prsty do vlasů a jemnými pohyby beder vycházela vstříc jeho biblickým zájmům.

„Ach, aaaaach… Mon amour… Mon magicien… Božský chlapče… Čaroději…“

 

Qui confidunt in Domino, sicut mons Sion

non commovebitur in aeternum,

qui habitat in Hierusalem…

 

Už třetí žalm, uvědomil si Reynevan. Jak rychle pomíjejí chvilky štěstí…

„Reveretere…“ zamručel a zvedl se na kolena. „Otoč se, otoč, Šulamitko.“

Adéla se otočila, klekla si a předklonila se, pevně se chytila pelesti postele a vystavila milenci na odiv veškerou krásu svého reversu. Afrodité Kallipygos, pomyslel si, když se k ní blížil. Erotické antické přirovnání způsobilo, že se k ní přiblížil jako svatý Jiří ženoucí se s napřaženým kopím na draka ze Síleny. Kleče za milenkou jako král Šalomoun u trůnu z cedru libeňského, popadl ji oběma rukama za vinice Engaddi.

„Ke klisně vozu faraónova,“ šeptal, líbaje ji na šíji, „tě připodobním, přítelkyně má.“

Připodobnil. Adéla vykřikla skrze zaťaté zuby. Reynevan zvolna klouzal dlaněmi po potem zmáčených bocích, vyšplhal na palmu a zmocnil se jejích plodů. Žena pohodila hlavou jako klisna před skokem přes překážku.

 

Quia non relinquet Dominus virgam peccatorum

super sortem iustorum

ut non extendant iusti

ad iniquitatem manus suas…

 

Adéliny prsy poskakovaly v Reynevanových dlaních jako dvé koloušků, blíženců gazelích. Jednu ruku pak vsunul pod její granátový háj.

„Duo… uber a tua…“ sténal, „sicut duo… hinuli capreae gemelli… quipascuntur… in liliis… Umbilicus tuus crater… tornatilis numquam… indigem poculis… Venter tuus… sicut acervus… tritici vallatus liliis…“

„Ach… aaach… aaaaach…“ kontrapunktovala latiny neznalá Burgunďanka.

 

Gloria Patri, et Filio et Spiritui sancto.

Sicut erat in principio, et nunc, et semper

et in saecula saeculorum, Amen.

Alleluia!

 

Mniši zpívali. A Reinmar z Bělavy, líbaje šíji Adély von Sterza, uháněl přes hory a přenášel se přes pahorky – saliens in monlibus, transiliens colles, podoben mladému jelenu na horách Béter. Super montes aromatum.

*

Vyražené dveře se s rachotem rozletěly dokořán, ze zdi vytržená skoba vystřelila oknem ven. Adéla tence, pronikavě vykřikla. Do místnosti vpadli bratři Štercové. Na první pohled bylo jasné, že nepřišli na přátelskou návštěvu.

Reynevan se skutálel z lůžka a částečně jím chráněn od vetřelců, popadl svoje šaty a začal se chvatně oblékat. Z větší míry se mu to povedlo, hlavně proto, že počáteční útok Šterců směřoval na jejich švagrovou.

„Ty kurvo!“ řval Morold von Sterza a vlekl nahou Adélu z postele. „Ty mrzká děvko!“

„Mrcho nestydatá!“ připojil se jeho starší bratr Wittich. Zato Wolfher, nejstarší po Gelfradovi, ani neotevřel ústa, vztekem docela ztratil řeč. Rozmáchl se a uhodil Adélu do obličeje. Žena zaječela. Wolfher jí přidal, tentokrát z druhé strany.

„Neopovažuj se ji bít, Šterco!“ vykřikl Reynevan, ale hlas se mu třásl pocitem bezmoci a bezbrannosti, vyvolaným jen napůl nataženými nohavicemi. „Neopovaž se, slyšíš?“

Jeho křik se neminul účinkem, byť jiným než zamýšlel. Wolfher a Wittich rázem zapomněli na neřestnou švagrovou, skočili po Reynevanovi a zasypali ho ranami a kopanci. Ani se nebránil, jen se přikrčil, stáhl hlavu mezi ramena a vytrvale se snažil obléci si kalhoty – jako by to ani nebyla součást běžného oblečení, ale nějaká kouzelná zbroj, schopná uchránit ho před ranami, podobně jako bájná zbroj Aistolfova neb Amadisova. Koutkem oka zahlédl, jak Wittich tasil nůž. Adéla zakvílela.

„Počkej,“ zarazil bratra Wolfher. „Tady ne.“

Reynevan se zvedl na kolena. Rozzuřený Wittich s tváří bílou jako vápno, přiskočil a úderem pěsti ho srazil zpátky na podlahu. Adéla křičela, až v uších zaléhalo. Křik se utrhl, když ji Morold uhodil přes ústa a škubl za vlasy.

„Nebijte ji…“ zachrčel Reynevan. „Nebijte ji, lotři!“

„Ty psí synu!“ zahulákal Wittich. „Jen počkej!“

Rozmáchl se a udeřil, kopl jednou, podruhé. Při třetím kopanci ho Wolfher zadržel.

„Tady ne,“ zopakoval klidně, byl to však zlověstný klid. „Na dvůr s ním. Bereme ho do Běrutova. Tu couru taky.“

„Jsem nevinná!“ zasténala Adéla. „On mě uhranul! Očaroval! Je to černokněžník! Le sorcier! Le diab…“

Morold ji umlčel další ranou.

„Ztichni, běhno,“ zavrčel. „Ještě dostaneš možnost si zakřičet. Postaráme se o to.“

„Neopovažte se ji bít,“ zasípal Reynevan.

„Tobě taky,“ poznamenal s hrozivým klidem Wolfher, „dáme možnost zazpívat, kohoutku. Na dvůr s nimi!“

Z pavlače vedly strmé schody. Štercové z nich Reynevana jednoduše shodili, mladík se skutálel na podestu a cestou polámal část dřevěného zábradlí. Než se stačil zvednout, opět ho popadli a svrhli rovnou na nádvoří, do prachu mezi šišky koňského trusu.

„Vida, vida,“ ozval se od koní nejmladší ze Šterců Niklas, ještě výrostek. „Kdopak nám to sem spadl z nebe? Není to náhodou Reinmar Bielau?“

„Důležitý učený Bielau,“ zachechtal se nad v prachu se plazícím Reynevanem kumpán a příbuzný Šterců Jenč z Knobelsdorfu přezdívaný Sýček. „Drzý přemoudřerý Bielau.“

„Podělaný básník,“ přisadil si Dieter Haxt, další přítel rodiny. „Slezský Abélard.“

„Abychom mu dokázali, že i my jsme vzdělanci,“ promluvil nevzrušeně po schodišti scházející Wolfher, „uděláme mu totéž, co udělali Abélardovi, když ho načapali u Heloisy. Nachlup to samé. Jak se ti zamlouvá stát se kapounem, Bělavo?“

„Běž do hajzlu, Šterco!“

„Co? Cóóó?“ Třebaže se to zdálo nemožné, zbledl Wolfher ještě více. „Kohoutek si ještě dovoluje otevírat zobák? Zkouší kokrhat? Podej mi bič, Jenči!“

„Nebij ho!“ rozkřikla se zcela neočekávaně Adéla, scházející po schodech na dvůr a oblečená zatím jen částečně. „Nebij ho! Nebo všem povím, jaký jsi! Žes mě ty sám obtěžoval, osahával a k nevěře nutil! Za bratrovými zády! Žes mi vyhrožoval pomstou, kdybych to chtěla prozradit! Proto jsi teď takový… Takový…“

Nepřipomněla si vhodné německé slovo, a tak vyšla celá její tiráda vniveč. Wolfher se jen zasmál.

„To zrovna,“ vyštěkl. „Kdo by poslouchal pomluvy francouzské kuběny? Býkovec, Sýčku!“

Na opačné straně nádvoří se začernaly augustiniánské hábity.

„Co se to tady děje?“ zvolal převor Erazim Steinkeller, hubený, v obličeji zažloutlý stařík. „Co za hanebnost zde tropíte, křesťané?“

„Vari odtud!“ zařval Morold, práskaje býkovcem. „Táhněte si po svých, oholené hlavy. Vraťte se k žaltáři a nestrkejte rypáky do rytířských záležitostí, sic po nich dostanete, černoprdeláči!“

„Pane,“ sepjal převor stařeckými skvrnami pokryté ruce, „odpusť jim, neboť nevědí, co činí. In nomine Patris, et Filli…“

„Morolde, Wittichu, sem s tou děvkou!“ zavelel Wolfher. „Jenči, Dietře, vy spoutejte toho zmetka!“

„Co kdybychom,“ navrhl až dosud mlčící Stefan Rotkirch, další přítel domu Šterců, „ho aspoň kousek, kousíček vláčeli za koněm?“

„To by šlo. Ale prvně ho trochu pošimrám karabáčem.“

Wolfher se rozpřáhl na ležícího Reynevana, ale neudeřil. Za ruku s bičem ho chytil bratr Inocenc. Bratr Inocenc byl muž vysokého vzrůstu a mocných ramen, což nedokázal zamaskovat ani pokornou přihrbeností. Jeho hmat znehybněl rytířovu paži jako železný svěrák.

Šterca sprostě zaklel, vytrhl se a prudce do mnicha strčil. S podobným úspěchem, jako kdyby chtěl odstrčit věž olešnického hradu. Hromotlukovo řeholní jméno Innocentius – Nevinný bylo jeho spolubratry s oblibou pozměňováno na Insolentius – Troufalec. Teď se ani nezachvěl. Ihned však do Wolfhera strčil na oplátku – až rytíř odletěl přes čtvrt nádvoří a převrátil se na hromadu kompostu.

Na okamžik zavládlo ticho. Pak se všichni vrhli na olbřímího mnicha. Sýček, jenž byl ke své smůle nejrychlejší, dostal do zubů a svalil se na zem jako podťatý. Morold Sterza dostal přes ucho pouze otevřenou dlaní, přesto odvrávoral s nepřítomným pohledem stranou. Ostatní vylezli na siláka jako mravenci, postava v černém hábitu takřka zmizela v krupobití ran a kopanců. Ovšem bratr Insolentius, třebaže krutě bit, oplácel neméně tvrdě a zdaleka ne po křesťansku –a už vůbec ne dle pokorné regule svatého Augustina.

To rozrušilo dokonce i stařičkého převora. Zrudl jako vlčí mák, zařval jako lev a vrhl se do bitevní vřavy.

Pax!“ křičel a mlátil napravo nalevo palisandrovým krucifixem. „Pax! Vobiscum! Miluj bližního svého… Proximum tuum… sicut te ipsum… Čubčí syni!“

Dieter Haxt se po něm ohnal pěstí. Stařec vykopl nohama, jeho sandály vyletěly do vzduchu po neuvěřitelných trajektoriích. Augustiniáni se dali do křiku, několik horkých hlav nevydrželo a pustilo se do boje. Na nádvoří kláštera se rozpoutala nevídaná rvačka.

Mezitím se vzpamatoval Wolfher Šterca, tasil meč a hrozilo, že poteče krev. Avšak Reynevan, kterému se již také podařilo vstát, jej praštil do týla rukojetí býkovce, jenž zvedl se země. Šterca se popadl za hlavu a otočil se, v tu chvíli ho Reynevan švihl karabáčem přes obličej. Wolfher upadl, Reynevan se rozběhl ke koním.

„Adélo! Sem! Ke mně!“

Adéla se ani nepohnula a v její tváři se zračila udivující netečnost. Reynevan se vyhoupl do sedla. Kůň zařehtal a zatančil na místě.

„Adélóóó!“

Morold, Wittich, Haxt a Knobelsdorf se už hnali k němu. Reynevan obrátil koně, pronikavě hvízdl a pobídl ho do cvalu. Rovnou k otevřené bráně.

„Za ním!“ zaryčel Wolfher. „Na koně a za ním!“

Nejdříve Reynevana napadlo zamířit k Mariánské bráně a uniknout z města do Spalických lesů, k bráně vedoucí Kravská ulice však byla neprostupně ucpána povozy. Pobízený kůň nicméně projevil vlastní iniciativu a než se jeho jezdec zorientoval, měl už namířeno směrem k rynku. Zpod kopyt stříkalo bláto, kolemjdoucí uskakovali stranou, Reynevan se nemusel ani ohlížet, aby mu bylo jasné, že pronásledovatelé jsou mu v patách. Za sebou slyšel dusot kopyt, rzáni koní, hulákání Šterců a proklínání poražených chodců.

Kopl koně patami do slabin, v trysku povalil pekařského učedníka nesoucího velký koš. Calty, housky a žemle se rozsypaly do bláta a vzápětí je v něm rozdupaly podkovy koní pronásledovatelů. Reynevan se neohlížel zpět, jeho oči se nemohly odpoutat od toho, co spatřil vpředu. Takřka celou uličku před ním zatarasila kára tažená sedlákem v beranici a vysoko naložená chrastím. Zůstal jen úzký průjezd, jenže právě tam dřepěl na zemi kroužek polonahých, špinavých dětí, vyhrabávajících na tom místě z hnoje něco náramně zajímavého.

„Máme tě, Bielau!“ zachechtal se vzadu Wolfher Šterca, který už zahlédl, co stojí v cestě.

Kůň se řítil uličkou, že nebyla naděje ho zastavit, Reynevan vtiskl tvář do hřívy a zavřel oči. Proto neviděl, jak se vyplašená děcka s rychlostí a hbitostí městských krys rozprchla na všechny strany. Neviděl, že sedlák, kolem něhož se přehnal jako vichr, se vyděšeně obrátil na místě – současně zatáhl za oj a tím pádem pootočil celý dvoukolák. Štercové na něj najeli. Jenč Knobelsdorf vyletěl ze sedla a smetl z káry polovinu chrastí.

Reynevan se přehnal Svatojánskou mezi rathauzem a purkmistrovým domem a vyjel na rynk. Potíž byla v tom, že rozlehlý Olešničký rynk byl plný lidí. Rozpoutal se příšerný zmatek. Reynevan nabral směr na čtverhrannou věž nad Olavskou bránou a vjel cvalem mezi lidi, koně, voly, prasata, vozy a káry, zanechávaje za sebou nepopsatelnou spoušť. Lidé křičeli, kleli a nadávali, skot bučel, brav kvičel, stánky, šátory a pulty trhovců se hroutily a převracely, na zem se sypalo nejrozmanitější zboží: hrnce, mísy a džbány, motyky, pohrabáče, rybářské vrše, ovčí rouna, plstěné čapky, dřevěné lžíce, lojové svíčky, kožené škorně, lýčené lapte a třebas i hlinění pískací kohouti. Znehodnocení pod nohama lidí a zvířat podléhaly rovněž potraviny: vejce, sýry, pečivo, luštěniny, mrkev, turín, cibule, ba dokonce živí raci. V povětří vířilo peří, rozléhalo se kvokání a kejhání domácího ptactva. A Reynevana zatvrzele stíhající Štercové dovršovali dílo zkázy.

Reynevanovu koni přeletěla těsně před nosem husa, splašené zvíře uskočilo stranou, vrazilo do vozíku s rybami a převrátilo plnou káď. Rozzuřený rybář se ohnal násadou podběráku, chybil jezdce, ale zasáhl koně. Kůň zařehtal a vyhodil zadkem, až převrátil pultík s nitěmi, tkanicemi, stuhami a kalouny. Pár okamžiků tančil na místě v kluzké a páchnoucí vrstvě cejnů, plotic a karasů, zpestřené různobarevnými klubíčky a špulkami. Reynevan se udržel v sedle jen zázrakem. Koutkem oka zahlédl Jak se k němu hrne kalounkářka se sekerou v ruce – sám bůh ví, k čemu jí ten nástroj sloužil v jejím obchodě. Reynevan vyplivl na rty přilepené husí peří, zkrotil koně a namířil s ním k Řeznické uličce, odkud, jak věděl, bylo k Olavské bráně jen pár kroků.

„Utrhnu ti koule, Bělavo!“ řval vzadu Wolfher Šterca. „Utrhnu a nacpu ti je do chřtánu!“

„Polib mi prdel!“

Pronásledovatelé zůstali už jen čtyři, Rotkircha strhli z koně a zmlátili rozběsnění trhovci. Reynevan letěl jako šíp uličkou za nohy visících, stažených a vykuchaných ovcí a telat, zavěšených čtvrtek dobytčat a vepřů. Řezníci se mu klidili z cesty, ale i tak porazil jednoho, který nesl na rameni hovězí kýtu. Muž se svalil pod nohy Wittichova koně, ten se vzepjal, a v tu chvíli do něj vrazil kůň Wolfherův. Wittich sletěl z koňského hřbetu rovnou na řeznický stůl, hubou do plic, žaludků a střev. Jeho starší bratr mu spadl na záda, ale noha mu zůstala ve třmenu a kůň ho vytáhl přes porážku ven na ulici – olepeného zvířecími výkaly, chlupy, krví a blátem.

Reynevan bleskově sklonil hlavu, aby mohl projet pod dřevěným vývěsním štítem s namalovanou prasečí hlavou. Uprchlíkovi v patách byl Dieter Haxt, který se ale už schýlit nestačil, deska s kontrfektem rozesmátého čuníka ho udeřila naplno do čela, až to zadunělo. Haxt se převrátil přes koňský zadek a spadl na hromadu odpadků. Reynevan se konečně odvážil ohlédnout, stíhal ho už pouze Niklas.

Tryskem vyrazil z uličky masných krámů na plácek, kde pracovali jircháři a koželuzi. Když se náhle bezprostředně před ním objevil rám ověšený mokrými kůžemi, nezaváhal a přinutil koně ke skoku. Kůň skočil, Reynevan nespadl – opět jen zázrakem.

Niklas takové štěstí neměl. Jeho kůň se zalekl skoku, zarazil se, uklouzl na vlhké a mastné dlažbě a narazil do rámu. Nejmladší Šterca mu přeletěl přes hlavu. Velmi, velmi nešťastně. Břichem a slabinami přímo na ostří mizdřicí skobly, kterou zde měli koželuzi připravenu k oškrabování blan z kůží.

Nejprve si Niklas ani neuvědomil, co se mu stalo, vyskočil na nohy, přikročil ke koni a chytil uzdu. Zvíře zafrkalo a ustoupilo před ním, pod Niklasem se podlomila kolena a pár kroků klouzal po zemi za couvajícím, panicky frkajícím koněm. Konečně zraněný jinoch pustil uzdu a pokusil se postavit. Uvědomil si, že něco není v pořádku, pohlédl na svoje břicho. A vykřikl.

Klečel v rychle rostoucí kaluži krve.

Přijel Dieter Haxt, zadržel koně a seskočil na zem. Totéž udělali v následující chvíli Wolfher a Wittich Štercové.

Chlapec ztěžka usedl. Díval se na své břicho. Ještě jednou vykřikl a rozplakal se. Oči mu zahalila mlha. Krev unikající z jeho těla se mísila s krví ráno poražených prasat a volů.

„Niklasiii!!!“

Niklas von Sterza zakašlal, zalkl se krví. A zemřel.

„Už jsi mrtvý, Reinmare Bielau!“ zařval směrem k bráně sinalý Wolfher Šterca. „Dopadnu tě a zabiju, zničím tě, vyhubím celý tvůj prokletý rod! Celý rod, slyšíš?!“

Reynevan neslyšel. Podkovy jeho koně právě duněly na dubových fošnách padacího mostu. Opouštěl Olešnici a prchal na jih, na vratislavskou cestu.









Diskuze ke článku
( Celkem: 0 )
Jméno:   
E-mail:   
Vzkaz: 
Aktivní odkaz přidáte takto:
link[http://www.adresa.cz]
Antispam:   
   



 
 
Zatím není vložen žádný komentář.
 
 

2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek |  Odkazy