Astrální cestování - mimotělní zážitky

Napsáno: 16.10.2016    


Kategorie: Wiki  -  Moje úvahy





Byla to senzace. Včera k nám přišel domů známý z práce od manželky a začal nám nadšeně vykládat o tom, jak astrálně cestovat v reálném světě, což mě velmi zaujalo. Až do dneška jsem si myslel, že to je možné maximálně ve filmu nebo knihách. Konkrétně v Duně od Franka Herberta, prý za pomocí nějakého koření, cestování bez pohybu a podobné zvěsti celkem kultovního formátu.

Máňa, moje žena, o tom mluvila již předtím. Né že bych nevěřil jí, ale spíše tomu týpkovi z práce, co jí to navykládal. Jsem už prostě od přírody takový nedůvěřivec. Jenže jak byl u nás, tak to jeho líčení bylo tak přesvědčivé, že se tomu prostě nedalo nevěřit. Vždycky, jak jsem začal o jeho výkladu pochybovat, tak mi jakoby četl myšlenky a odpověděl na všechno ještě dříve, než jsem se dostal ke slovu a stačil se na cokoliv zeptat. Nabyl jsem z něho prostě dojem, že není žádný šarlatán.

Dal nám vlastnoručně psanou příručku, kde bylo napsáno, jak se má postupovat, do nejmenších podrobností a kdyby nám přesto nebylo něco jasné a chtěli se s ním nějak poradit, řekl, že je kdykoliv k dispozici na mobilu. Tak ochotného člověka jsem snad ještě nezažil. Pořád totiž sbírá postřehy a problémy od začínajících lidí.

Byl jsem nadšen, totálně mě přesvědčil. Mě, zarputilého nevěřícího Tomáše, a to už bylo co říct. Nikdy jsem totiž nevěřil ani třeba v Boha, i když jsem věděl, že to celé tady na zemi nějak funguje, že se zlo oplácí zlem, takže proto jsem asi byl vždcky takový ten hodný a poctivý trouba. Jinak jsem nebyl nadšený sám, on byl nadšen z nás, snad ještě více. Řekl, že k tomu máme předpoklady, a že je to jen otázkou času, kdy se k tomu dopracujeme.

Bylo to zase něco nového, do mého jinak úplně nudného života, plného práce a starostí s tím spojených.

Být bankéřem neslo nejen velkou odpovědnost, ale i časovou obětavost. Člověk se těm zazobaným klientům musel kvůli smlouvám podřizovat i časem, protože zákazník je přece náš pán, obzvláště u takové klientely jakou jsem měl na starost.

Sotva za naší návštěvou zaklaply dveře, bylo už totiž celkem pozdě, hupsli jsme pod sprchu, převlékli se do spacích oblečků, uvolnili jsme se a začali z předepsanou vizualizací. Bohužel jsme oba usnuli a nic se nedělo, akorát jsme měli živější sny.

Tak to šlo týden, dva, bez sebemenšího pokroku. Máňa ale od něj z práce pořád přinášela zprávy, že máme ještě vytrvat. Většinou to trvá dva měsíce, než se člověk dopracuje k nějakému pokroku. Je to prý stejné jako kulturista cvičí s činkami, ze začátku má problémy zvedat i malé činky, je unavený atd. Pak se ale všechno zlepšuje, svaly už nebolí, ba právě naopak. Jsou zvyklé na námahu a začínají i viditelně růst. Až to nakonec člověku úplně chybí, když párkrát cvičení vynechá.

Ještě jednu zprávu od něj Máňa donesla, že nemám brát prášky s tím kofeinem na pozvbuzení, že veškeré stimulanty nebo dokonce sedativa mají protichůdný účinek a rozlazují astrální tělo a okrádají vývoj ducha. Člověk to dokáže všechno prý sám, když chce.

Inu řekl jsem si proč né, za pokus to stojí. Kofein a podobné sračky asi to koření tedy nebudou. Rád bych se podíval na tolik míst, třeba i na měsíc, kdyby to šlo. Kvůli hypotéce na náš nový dům, se totiž teď nedostaneme vůbec nikam.

Měsíc se s měsícem sešel a bohužel se opět nic nezměnilo, nadšení opadalo a víra už pomalu taky.

V tom Máňa přinesla ještě další zprávu. A to na citlivé téma, ke kterému předtím nedošla řeč. Šlo o to, že bychom měli oba dva žít spolu nějakou dobu bez sexu. Prý to odčerpává potřebnou energii k odpoutání se z fyzického těla.

Pokusy o dítě jsme tedy odsunuli stranou, může přeci ještě chvíli počkat, stejně se mu zatím mezi nás nějak nechce. Začali jsme tedy zase od začátku, i když né úplně zcela, přeci jen nějaký ten mentální nácvik jsme za sebou už měli.

Další měsíc usilovných pokusů se ale zase nic zvláštního nestalo, až už jsem si řekl, že to vzdávám. Máňa byla ale vytrvalejší a pokračovala pořád dál, kdežto já jsem si už zase užíval s téměř zapomenutou televizí a dévédéčkem. A v tom to přišlo.

Máňa vyběhla z ložnice, zrovna jak už jsem ztrácel bednu z dohledu. Že se viděla ze shora od stropu z rohu místnosti, a že zažila šok, kvůli čemuž se zase hned vrátila do těla. Celá zářila nadšením a zase mi vrátila důvod pokračovat.

Po týdnu se to Máni zase ještě párkrát na chvíli povedlo, kdežto já pořád nic. Už jsem se začínal cítit vedle ní zaostalý a začal mít trochu obavy. Co když si dá třeba takové astrální rande s kolegáčkem a mě pošle k vodě? Nakonec jsem takové chmury potlačil a řekl si, ať neblázním. Vždyť máme přece nádherný vztah a věříme si. Raději jsem se tedy začal popoháněl k většímu úsilí. I když Máňa říkala, že to chce se ještě více uvolnit. Dal jsem na její rady, snažil se co to šlo, ale pořád nic.

Až jsem jednou přišel unavenější z práce. Bylo to po náročném klientovi s nosánkem nahoru, který si vymýšlel, že chce jinou smlouvu než mají ostatní, že když bance svěřuje takový podle něho velký kapitál, tak chce jiné podmínky, že není obyčejný klient a kdesi cosi... Už mi takoví klienti začínali lézt pěkně na nervy. Pořád dokolečka jim vysvětlovat, že pravidla jsou pro všechny stejná. Všichni zazobaní klientí jsou totiž stejná pakáž, rozmazlení fracci, kteří si myslí co nejsou, se všema jejich prachama. Nejraději bych jim všechny ty bankovky narval do huby, ať se jdou vycpat a ne jim to citlivě ve jménu banky vysvětlovat, že to prostě nejde. Kdyby si uvědomili že to jsou stejně jenom prachy a nic víc, kdyby se raději snažili ovládat a nějak chovat, nepovyšovali se nad druhé a byli méně arogantní, byli by u mě daleko bohatější. Kéž by byli všichni stejní venku i uvnitř.

A tehdy to najednou z nenadání přišlo, sotva jsem zavřel oči, ani jsem se nemusel moc uvolňovat a snažit. Najednou na sebe koukám od stropu, jak si tam tak ležím na gauči a vedle mě poletuje můj pes, který si dával zrovna šlofíka. Jenže mě neviděl a jen si tak proplul do vedlejší místnosti, což byla zrovna kuchň, samozřejmě jeho oblíbené místo. Neměl  jsem ani sílu být z toho nějak šokovaný, jak jsem byl unavený. Spíše jsem se začal rozhlížet, co by se dalo v takovém stavu dělat. Se svým tělem jsem byl doopravdy spojen podle popisu stříbrnou vlášečnící, která zajišťovala bezpečný návrat. Řekl jsem si, že se pro začátek zaletím podívat jen vedle do kuchyně na pejska. Proplul jsem stěnou, jako by nic a uviděl psa, jak má hlavu v lednici a vrtí ocasem, což mě celkem pobavilo. Najednou jsem ale uslyšel prásknout dveře a ocitnul jsem se zase na gauči.

Byla to Máňa, hned jsem jí líčil co jsem zažil a začli jsme vášnivě diskutovat a rozebírat možnosti, co by se všechno dalo v tom stavu podnikat. Hodně nás to sblížilo a ocitli jsme se zase úplně na stejné vlně. Teď už jen stačilo setkat se mimo tělo, oba dva najednou a dále experimentovat.

Netrvalo to dlouho, každý jsme odstartovali ze svého oblíbeného místa. Já z mého gauče a ona z postele z ložnice. Bylo to úžasné, v této skutečnosti se mi zdála ještě krásnější. Nejlepší ze všeho bylo ale to, že se nám oběma otevřelo jiné vnímání a komunikace, což byl úplně nový začátek všeho. Otevřel se nám prostě úplně nový svět... Oba jsme navíc chtěli to samé, chytili jsme se za ruce a rozletěli se vstříc noční obloze. Nejdřív ze všeho jsme si řekli, že se podíváme na mléčnou dráhu, jestli tam nepotkáme třeba nějaké ufouny, kteří by se snáma chtěli pobavit. Ale o tom budu vyprávět zas někdy jindy.

 









Diskuze ke článku
( Celkem: 0 )
Jméno:   
E-mail:   
Vzkaz: 
Aktivní odkaz přidáte takto:
link[http://www.adresa.cz]
Antispam:   
   



 
 
Zatím není vložen žádný komentář.
 
 

2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek |  Odkazy